Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla…
Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády…
Cizí žena mi radila
Všechno prasklo na oslavě narozenin společné známé. Dala se tam se mnou do řeči jistá Milada, kterou jsem viděla snad třikrát v životě. Po chvíli se ke mně naklonila a řekla:
„Hlavně už si od syna nenech všechno líbit. Věra nám vyprávěla, jak tě doma terorizuje.“ Zůstala jsem na ni nevěřícně koukat. Pravda byla přitom mnohem obyčejnější.
Syn mi jednou slíbil, že přijede pomoct s opravou plotu, ale na poslední chvíli dal přednost výletu s přítelkyní. Když jsem mu vyčetla, že se na něj nemůžu spolehnout, odsekl mi, že nejsem jediný člověk na světě, kdo něco potřebuje.
Hodně mě to zabolelo, zvlášť když jsem byla po manželově smrti na vše sama. Věře jsem si tehdy postěžovala a ona mě ještě utěšovala, že to syn určitě tak nemyslel.
Udělala ze mě atrakci
Jenže podle toho, co mi Milada vyprávěla, měla Věřina verze s pravdou pramálo společného. „Ona říkala, že tě syn nechává na všechno samotnou, jen tě využívá a ještě je na tebe sprostý. Prý už ani nevíš, co si s ním počít.“ Zírala jsem na ni.
Ze synova jediného neuváženého výroku udělala Věra málem domácí teror! A tím to nekončilo. Milada se rozpovídala i o údajném rozpadu manželství mé dcery a o vnukovi, který ze mě prý tahá peníze.
Ve skutečnosti se dcera s manželem jen nějakou dobu dohadovala kvůli stěhování a vnukovi jsem dobrovolně půjčila na auto. „Věra vždycky říká, že s tou svojí rodinou máš hotový očistec,“ dodala Milada a pobaveně se zasmála.
Najednou mi došlo, že jsem se pro Věřiny známé stala jakousi nešťastnicí, které se doma všechno hroutí. A přitom jsem měla úplně normální rodinu, v níž se občas někdo pohádá nebo udělá hloupost.
Ještě se urazila
Druhý den jsem Věře zavolala. Nezapírala, že o mně mluvila. „Prosím tě, vždyť si jen tak povídáme. Člověk to musí trochu přibarvit, aby byla nějaká legrace,“ odsekla mi. Když jsem jí řekla, jak moc mě zklamala, ještě se urazila.
Dokonce mi vyčetla, kolikrát mi po manželově smrti pomohla. Jako by tím získala právo nakládat s mým soukromím. Položila jsem telefon a od té doby jsme spolu nepromluvily. Už jsou to dva roky.
Občas se mi po ní zasteskne, přece jen jsme se přátelily přes čtyřicet let. Jenže už bych před ní musela vážit každé slovo. A to přece není přátelství.
Nejvíc mě nebolelo, že vyzradila moje tajemství, ale že si z mého života udělala zásobárnu senzačních historek.
Otýlie M. (71), Vsetín
