Byli jsme velkými přáteli, proto mě trápilo, jak smutný život má. Když tragicky odešel, bylo mi smutno. Pak se objevil se na mém okně zvláštní pták…

Do mé rodné vísky jsem jezdila pravidelně i poté, co jsem se vdala a odstěhovala do města. Ve vsi jsem stále měla mnoho přátel, mezi nimi i jistého Mirečka, který byl trochu nešťastný človíček.

Osud mu moc chytrosti nenadělil, zato to byla čistá, bezelstná duše. Byl snadnou obětí různých úšklebků druhých a také se mu občas vymstila jeho dobrota, nejednou někomu naletěl.

Nějak jsem podvědomě cítila, že to s ním jednou špatně dopadne, jenže jsem měla svůj život a nemohla být stále s ním a hlídat, aby mu zase někdo neublížil. Všechno se zhoršilo ve chvíli, kdy zemřela jeho maminka. Otec byl mrtvý už dávno. Najednou neměl nikoho.

Trápil se

Protože měl domek a nějaké pozemky, přilepila se na něj jistá Marika. Od první chvíle se mi nelíbila, ale on byl po uši zamilovaný. Už plánoval svatbu. Naštěstí k ní nedošlo, protože to by mělo ještě mnohem horší následky.

Marika jej „jen“ oškubala, jak to jen šlo a pak se sbalila a odešla od něj. Vytahala z něho peníze, ale kdyby si ji vzal, přišel by nejspíš o všechno. Všichni jsme si říkali, že to pro Mirečka ještě dopadlo dobře. Jenže na něj dolehla samota a smutek.

Ani já jsem mu nepomohla, když mi volal, neměla jsem moc času si s ním povídat, měla jsem doma dvě malé děti. Když jsem se za pár dní dozvěděla, že Mireček spolykal nějaké prášky a zemřel, bylo mi z toho zle. Brečela jsem celý den.

Dlouhý pohled

Seděla jsem na terase a popíjela čaj. Ze zamyšlení mě vytrhl větřík, který mi začal čechrat vlasy. Najednou jsem měla dojem, že mi kdosi šeptá do ucha, jen jsem nerozuměla. Na parapetu okna seděl malý, zelený ptáček, nikdy jsem takového neviděla.

Upřeně se na mě díval. Tvářil se tak přátelsky, vůbec se mě nebál. Čím déle jsem ho pozorovala, tím víc jsem měla pocit, že ho znám. Ty oči, ten pohled! Když jsem odešla do kuchyně, přelétl na druhé okno a pozoroval mě dál.

Následující ráno byl na našem okně zase. A pak každý den. Najednou jsem měla dojem, že to je můj kamarád Mireček a začala jsem tu tak říkat. Kvůli němu jsem nechala vyrobit na terasu krmítko, aby měl přes zimu dostatek jídla a já ho měla na očích.

Ještě o vánočních svátcích jsem ho viděla, sezobal něco málo v krmítku a pak mi jednoho dne přiletěl na ruku. Věnoval mi dlouhý pohled a pak odletěl. Navždycky!

Soňa (66), Ostrava