Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem naivní. Vždycky jsem byla opatrná, ale podvodníci si vždy najdou cestu.

Když mi jednoho dopoledne zazvonil telefon, muž na druhém konci se představil jako pracovník banky. Mluvil klidně, slušně a znal moje jméno. Řekl mi, že někdo se právě pokouší dostat k mému účtu a že musíme rychle zabránit převodu peněz.

Věděla jsem, že takové podvody existují, ale ten člověk mě vyděsil, dostal do tísně a já nebyla schopna uvažovat. V hlavě jsem měla „musíš zachránit peníze“.

Udělala jsem, co mi řekl

Muž mi vysvětloval, co mám zmáčknout v aplikaci a celou dobu mě ujišťoval, že mě provede celým postupem. Byl trpělivý, měl příjemný hlas, což ve mně vyvolalo důvěru. Když jsem se zeptala, jestli je to opravdu bezpečné, odpověděl, že právě proto mi volá.

Dokonce mi řekl, že podobných případů teď řeší několik denně. Všechno znělo tak věrohodně, že jsem ani na chvíli nezapochybovala. Udělala jsem, co po mně chtěl, a když mi řekl, že je účet zabezpečený, ulevilo se mi. Poděkovala jsem mu.

Dnes mi ta věta připadá skoro absurdní. Odpoledne jsem si chtěla zaplatit nákup a podívala se do bankovnictví. Nejdřív jsem si myslela, že špatně vidím. Peníze, které jsem měla několik let odložené, byly pryč. Nebyla to malá částka.

Byly to moje úspory, peníze, které jsem si dávala stranou na horší časy. Seděla jsem u stolu a dlouho jen koukala na telefon. Potom jsem se začala třást. Zavolala jsem do banky a tam mi řekli, že jsem se pravděpodobně stala obětí podvodu.

Vysvětlili mi, co se stalo, ale já skoro neposlouchala. V hlavě mi pořád zněl hlas toho muže, který mi ještě před několika hodinami tvrdil, že mě chrání.

Cítila jsem se hrozně

Samozřejmě mě bolelo, že jsem přišla o peníze. Ale ještě horší bylo něco jiného. Styděla jsem se. Připadala jsem si hloupá a neschopná. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla někomu tak snadno uvěřit.

Bála jsem se říct to dětem, protože jsem čekala otázku, kterou jsem si sama kladla pořád dokola: Jak jsi mohla něco takového udělat?

Jak jsem mohla?

Ještě dlouhé týdny jsem se vracela k tomu telefonátu. Přemýšlela jsem, kdy jsem měla poznat, že něco není v pořádku. Která věta mě měla varovat. Proč jsem nezavěsila? Proč jsem nikomu nezavolala?

Člověk si po takové zkušenosti přehrává všechno zpátky a najednou vidí věci, které v danou chvíli neviděl. Jenže tehdy jsem měla strach. A oni přesně věděli, jak ten strach použít. Nevyhrožovali mi, nekřičeli. Naopak působili jako lidé, kteří mi pomáhají. Právě v tom byla jejich síla.

Stane se to komukoli

Dlouho jsem o tom nechtěla mluvit. Pak jsem ale zjistila, že podobnou zkušenost má i žena, kterou znám, a další člověk z našeho okolí. Najednou jsem pochopila, že nejsem jediná.

Podvodníci nepotřebují, aby byl člověk hloupý. Potřebují, aby se na chvíli lekl, spěchal a uvěřil člověku, který působí důvěryhodně.

Kdyby mi dnes někdo zavolal a tvrdil, že mám problém s účtem, zavěsím a sama si zavolám do banky na oficiální číslo. Už vím, že nikomu nemusím dokazovat svou poslušnost tím, že udělám něco okamžitě.

Lenka T. (69), Brno