Může duše člověka přebývat na místě, kde žil a měl to tam rád? Díky své zkušenosti vím, že smrt neznamená vždy konec…
Svoji babičku jsem považovala za nejdražší osobu ve svém životě. Naše pouto bylo opravdu velmi silné. Zpráva, že babička zemřela, tak pro mě byla zcela zničující. Bylo to, jako by zemřel i kus mé samé.
Nejbližší člověk
Se svojí babičkou Jiřinou jsem měla vztah, který se rovnal spíš vztah matky a dcery. Už od dětství pro mě měla slabost a já jsem chodila s problémy či trápením spíš za ní než za svojí matkou. Bylo mezi námi zkrátka velmi silné pouto.
Večerní rituál
Myslím, že mi bylo tak patnáct, když jsme si zavedly takový rituál. Každý večer kolem sedmé hodiny jsem k ní zašla na bylinkový čaj. Bydlela hned ve vedlejším vchodu, takže jsem to k ní měla kousíček. Pokaždé jsme si vyprávěly, co jsme ten den zažily nebo jsme hrály karty.
Zákeřná nemoc zvítězila
To, že má babička rakovinu, jsem se dozvěděla až ve chvíli, když už se s tím nedalo nic dělat. Jsem si jistá, že to věděla celou dobu, ale záměrně nikomu nic neřekla. Babička se držela zuby nehty velmi dlouho, ale zákeřná nemoc nakonec zvítězila.
Byla to pro mě velmi bolestná událost, kterou jsem si odmítala připustit. Ukázalo se, že byt, ve kterém babička bydlela, odkázala mně. Žít jsem tam zatím nedokázala, ale po čase jsem sebrala odvahu a šla se do bytu podívat.
Byla tam cítit její silná energie a mně vyhrkly slzy do očí. Sedla jsem si do křesla, kde jsem s babičkou popíjela onen bylinkový čaj.
Zavřela jsem oči a vzpomínala, když vtom z poličky, kde měla babička sypané čaje, spadl ten, který jsme si spolu dávaly nejčastěji. Hned mě napadlo si ho uvařit. Aniž bych nad tím nějak přemýšlela, uvařila jsem čaje dva a automaticky je odnesla ke stolečku.
Na místo, kde babička sedávala jsem položila její šálek. Kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že jsem blázen, ale já jsem si s babičkou začala nahlas povídat. Odpověď občas přišla v podobě větříku, který se otevřenými okny hrnul dovnitř.
Je stále se mnou
Občas se stalo, že třeba vypadla pojistka nebo se zničehonic jen na vteřinu zapnula a hned vypnula televize. Bylo to pro mě jasné znamení, že babička, nebo její duše, je v pokoji se mnou.
Jak jsem říkala, naše pouto bylo velmi silné a jak se zdá, stále to trvá. Snažím se každý den do bytu chodit ve stejný čas, uvařím dva čaje a dvě hodiny sedím v křesle s babičkou. Nikomu jsem o tom neřekla, málokdo by to pochopil.
Blíží se ale čas, kdy bude třeba s bytem něco udělat. Buď ho prodat, nebo se do něj nastěhovat, ale mám strach a nevím, jak se rozhodnout…
Zuzana M. (60), Bruntál
