Kdysi jsem si coby učitelka přivydělávala ještě v létě jako táborová vedoucí. Na jednu noční bojovku nikdy nezapomenu.

Jako malá holka jsem moc ráda jezdila na tábory a docela mi to pak chybělo. Díky tomu, že jsem jako učitelka měla v létě pár týdnů volna, rozhodla jsem se, že budu dělat vedoucí. Užiji si spoustu zábavy a ještě si i přivydělám.

Začala jsem s tím ještě v průběhu studií a několik let jsem chodila i s kamarádkami. Z tehdejší party jsem už zbyla jenom já. Jakmile se holky začaly vdávat a přivedly na svět děti, v létě už neměly tolik času, aby mohly dělat táborové vedoucí.

Já ale jezdila pořád a v průběhu léta jsem vždy stihla dva turnusy. Bavilo mě vymýšlet různé aktivity a sledovat, jak se děti do nich hrnou.

Noční bojovka

Pokaždé jsem se speciálně těšila na noční bojovku. Kdysi jsem bývala pořádně vyděšená, často jsem držela za ruku některou z vedoucích, protože jinak bych se do lesa v noci nevydala. Teď jsem byla v té druhé roli a měla pochopení pro děti, které se bály.

S dalšími vedoucími jsme jedno léto připravili noční bojovku, kterou jsme nazvali „Jen pro odvážné“. Část trasy totiž vedla kolem starého židovského hřbitova. Nikdo se o něj nestaral, byl celý zarostlý a některé náhrobky už v průběhu let popadaly.

Dramatické ticho

A tak jsme po setmění vyrazili. Já jsem měla skupinu pěti dětí. Domluvila jsem se s nimi, že se pravidelně budou hlásit čísly, abych věděla, že jsou všechny. Když už byl hřbitov blízko, děti ztichly a začaly našlapovat opatrně.

Pobavilo mě to a byla jsem ráda, že v tom šeru není vidět, že mám na tváři úsměv. Na chvíli jsem zastavila a naznačila jim, aby byly zticha, že něco slyším. Tohle jsme dělali se svými skupinkami všichni.

Vytvořilo to dramatický efekt a děti si pak ještě dlouho vyprávěly o tom, že na hřbitově něco slyšely. Mají díky tomu vzpomínky na celý život.

Šesté dítě

Pak jsme všichni vyrazili dál. Asi padesát metrů od hřbitova jsem dětem pošeptala, aby se spočítaly. Ozvalo se všech pět a já ještě pro jistotu sečetla ty malé siluety ve tmě. Jenže místo pěti jich bylo šest! Sečetla jsem je ještě jednou, ale nic se nezměnilo.

V tu ránu mi naskočila husí kůže. Jak je možné, že je s námi někdo navíc? Zamrkala jsem a zjistila, že vedle mě stojí dítě, které jsem neznala. Bylo podivně bledé a jako kdyby světélkovalo. Vytřeštila jsem oči.

Nenapadlo mě nic lepšího než říct dětem, aby se chytly za ruce, že budeme utíkat. Proběhla jsem kolem toho dítěte. Zůstalo stát, vůbec se nehýbalo. Když jsem se ohlížela, pořád tam stálo a lehce světélkovalo. Byl to duch.

Po návratu do tábora jsem nikomu neřekla, co jsem viděla. Zdálo se, že děti si ničeho nevšimly. Jen si vzrušeně vykládaly, že běžely kolem hřbitova. A já si zašla na ubytovnu vedoucích a z dobře schované flašky si nalila pořádného panáka.

Laura B. (53), Praha