Nikdy nevíte, koho kde potkáte, a jak vám zatočí se životem. Na toho svého osudového jsem narazila v knihovně, a hned jsme se spolu strašně pohádali.
Všechny moje spolužačky ze základní i střední školy byly už vdané a měly děti, jen já byla sama. Několik známostí jsem měla, ale pokaždé se ukázalo, že to nemůže fungovat. Pak jsem ale potkala svého budoucího manžela.
Nastoupila jsem tehdy do svého prvního zaměstnání − do knihovny. Hned po otvírací době vstoupil muž, který pozdravil na půl úst, ani se na mě nepodíval a zamířil k jednomu ze stolů.
Protiva na druhou
Tam praštil aktovkou, zafuněl, hrabal dlouho po kapsách, pak zafuněl ještě víc a otočil se na mě se slovy: „Máte tužku a papír?“ Usmála jsem se na toho protivu od pohledu a odpověděla laskavě, že nemám, ale seženu. Něco si zamumlal a usadil se.
Netrvalo ani dvě minuty a já mu podávala papír i dvě tužky. Opět zamumlal cosi jako poděkování. Pak se zvedl a začal hrabat v kartotéce. Zeptala jsem se přátelsky, co hledá, že bych mu pomohla, podíval se na mě přes brýle jako na hmyz.
Najde si to prý sám, ať se starám o svou práci. Ani už nevím, co jsem mu řekla, a jak se to stalo, že jsme na sebe začali křičet. Musela nás zkrotit až moje starší kolegyně.
Kytka a pozvání
Čekala jsem, že si na mě ten chlap bude stěžovat, on si ale asi rychle uvědomil, že to tak úplně nebyla moje vina, že jsme si tak dramaticky vjeli do vlasů. Jak se ukázalo, byl to inženýr architekt, který měl kancelář vedle knihovny.
Za dva dny, což byl pátek, na mě čekal před knihovnou s kytkou a zval mě na večeři. Omlouval se, že měl na krku šibeniční termín nějaké stavby a z toho nervy na pochodu, a tak si svůj vztek bohužel vylil na mě.
Pozvání na večeři jsem přijala. Ještě ten večer jsem poznala, že není takový morous, jak se v knihovně jevil. Pochopila jsem, že to je skvělý muž , se kterým je dokonce někdy i legrace.
Ukázal se posléze i jako dobrý manžel a výborný táta. I když stále umí být za protivu, pokud má hodně práce a termín na krku. Nikdy se nezapomene omluvit.
Zuzana (59), Brno
