Když se naše rodina dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, měla jsem strach skoro ze všeho.

Můj starší bratr Honza byl ale jiný. Čím víc na nás tlačili, tím odhodlaněji nás chránil. Když si jednoho dne přišli pro tatínka, všechno se změnilo. Honza najednou přestal být jen můj starší bratr.

Stal se tím, kdo uklidňoval maminku, kdo zjišťoval, co se s tatínkem děje, a kdo mi šeptal: „Neboj se, nějak to zvládneme.“ Když tatínka pustili, problémy neskončily.

Přišel o dobrou práci, domů chodila předvolání a lidé, kteří se s námi dřív normálně bavili, nás najednou raději neznali. Honza ale nic z toho neřešil. Dál podporoval tátu, utěšoval mámu a mě přesvědčoval, že se za vlastní rodiče nikdy nesmím stydět.

Nemluvil o tom, co prožil

Nakonec začal mít potíže i Honza. V práci mu dali jasně najevo, že kvůli rodině není dost spolehlivý, a přeřadili ho na horší místo. Maminka ho prosila, aby se do ničeho nemíchal. Měl vlastní ženu a děti a ona se bála, že ublíží i jim.

Honza ale tvrdil, že nás přece nemůže přestat znát jen proto, že si to někdo přeje. Nikdy si přitom nehrál na hrdinu. O tom, co zažíval při výsleších, skoro nemluvil a dlouho jsme ani netušili, jaký strach měl.

Až mnohem později mi přiznal, že se pokaždé bál, že přijde o práci nebo že jeho děti jednou nenechají studovat. Před námi však nikdy nic nedal znát.

Dnes už tady Honza není

Odešel před deseti lety. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jaké štěstí jsem měla, že jsem ho měla. Teprve po letech jsem pochopila, že odvaha neznamená nemít strach. Honza ho měl stejně jako my ostatní, jen nedovolil, aby za něj rozhodoval.

Jitka R. (78), Cheb