Mateřská dovolená není žádná dovolená, ale těžká práce. Tím náročnější, nechává-li vás manžel samotnou třeba i o sobotách a nedělích.

Měla jsem dvě děti ve věku dva a tři roky, manžel byl věčně pryč. Já vím, anebo aspoň doufám, že byl v práci, ale kam se hrabe jakákoli práce na celodenní péči o dvě čilé dětičky.

Jela jsem s nimi na chalupu v horách, ale jak jinak, zase sama. Nejhorší bylo, že ještě nenapadl sníh a ony se ze všeho nejvíc těšily na sáňkování. Jejich nevýslovné zklamání se projevilo tím, že příšerně zlobily.

Ječely, skákaly po nábytku, schválně rozlévaly čaj, odmítaly chodit spát. Chtělo se mi brečet. „Kdepak máte manžela, mladá paní?“ volala na mě tetka z vesnice. „Je v práci, paní Hlaváčová,“ odpovídala jsem.

„I v sobotu a v neděli?“ nedala pokoj drbna. „To víte, starosti s firmou,“ vysvětlovala jsem trpělivě a dobře věděla, že bude po vesnici roznášet, že se rozvádíme. Rozhodla jsem se, že mi to bude jedno.

Nezvaný host

Když jsem jednoho večera konečně uspala děti a šla si sednout ven k bystřině a koukat na hvězdy, vyrušil mě nezvaný host. „Vypadáš jako nějaká rusalka,“ řekl mi úvodem.

„To se sem vláčíš až z vesnice, jen abys mi to řekl?“ podivila jsem se. „No jasně,“ odvětil bez váhání. „Mně to za to stojí.“ Byl to Jirka, můj kamarád z dětství. Vzpomněla jsem si, jak se tu kdysi dávno proháněl na koních a oslňoval tím holky z okolí.

„Vypadám jako Viktorka u splavu,“ řekla jsem s povzdechem. „A kdo říká, že Viktorka nebyla hezká?“ zasmál se. „Báby roznášejí po vesnici, že se prej s mužem rozvádíte,“ dodal.

Pohlédla jsem do tmavého okna, za nímž spali Kateřina s Matějem. Vzdychla jsem: „Věděla jsem, že to budou říkat. Nerozvádíme se, manžel má jen moc práce.“ Zavrtěl hlavou: „I v neděli?“

Stará fotka

Chodil každý večer. Dívali jsme se na hvězdy a kámoš z dětství přísahal, že kdyby měl takovou manželku, nikdy by ji nenechal po večerech samotnou. „Jenomže mně se to nepoštěstilo,“ řekl.

„A ten, komu se to poštěstí, si toho neváží.“ Vzpomněla jsem si, jak jsme po sobě kdysi koukali. Vím, bylo nám čtrnáct. Někdy se mi o něm i zdávalo. Teď mě učí poznávat souhvězdí a mluví o tom, že se mu po mně bude stýskat.

Přinesl i starou fotku, věnoval mi ji, stojíme ve stáji a usmíváme se do objektivu. Další ráno přijel můj muž. Večer jsem už k bystřině nepřišla. Jirka ano, nechal mi na břehu pomalovaný kamínek.

Strčila jsem si ho do kapsy. Když si nás manžel o několik dní později odvážel domů, cítila jsem smutek. Tím směrem, kde měl Jirka dům a stáje, jsem se raději nepodívala.

Daniela (60), Jihlava