Když si můj David našel Elišku, zprvu jsem byla ráda, že náš tichý dům po letech zase ožije, že tu bude veseleji. Bohužel jsem se zmýlila.
Ovdověla jsem, když bylo našemu synovi Davidovi pouhých jedenáct let. Bylo mi ho nepředstavitelně líto. Vyrůstat bez táty je kruté, zvlášť pro malého kluka, kterému by měl otec předávat všechny ty chlapské dovednosti a zkušenosti.
Rozhodla jsem se být svému milovanému chlapečkovi mámou i tátou zároveň a žít jenom pro něj, což jsem také přesně takhle udělala. Od rána do noci jsem doslova kmitala a lítala jako fretka, aby dítěti nic nechybělo. Nebylo to snadné.
Spláceli jsme dům a já měla obyčejný plat účetní. Přibrala jsem si proto večerní práci, o víkendech uklízela kanceláře a doma šetřila na všem, na čem se šetřit dalo.
Moje píle, která často vedla k vyčerpání, občas jsem skončila u doktora s oslabenou imunitou, případně těžkou chřipkou, nesla ovoce. Můj šikovný chlapeček úspěšně odmaturoval a bez větších problémů vystudoval vysokou školu.
Během školní docházky se nikdy nestalo, aby z finančních důvodů nemohl se spolužáky na hory nebo na školní výlet. Dodnes jsem přesvědčena a dokazují to také některé fotografie, že chodil i hezky oblečený.
Tajemná obálka
Zesnulý manžel by měl z nás radost, opakovala jsem si občas, když jsem nemohla usnout. Pak jsem jednou, po letech, sebrala odvahu a probírala se jeho písemnostmi a dokumenty, které schovával v krabici ve své skříni. Čekalo mě překvapení.
Muž zanechal dopis synovi, kromě něj byly v obálce i nějaké peníze s pokynem, abych k nim postupně něco přidávala a v době synovy dospělosti mu za ně pořídila první automobil. Dojalo mě to.
Ač jsem měla hluboko do kapsy, kdykoli to bylo jen trochu možné, něco jsem do obálky strčila. Davidovi jsem nic neřekla. Bylo to moje tajemství.
Ostatně dopis, který mu můj milovaný manžel a jeho tatínek napsal, měl být Davidovi předán, až vyroste, osamostatní se a promění se v opravdového chlapa, který bude dělat rodině čest. Ta chvíle se navíc pomalu blížila.
Během promoce jsem si poplakala, samozřejmě radostí a štěstím, a zanedlouho zjistila, že můj chlapeček, opravuji, můj velký syn, má přítelkyni.
Když mě společně poprosili, zdali by u mě směli nějaký ten pátek bydlet, samozřejmě jen přechodně, než se zmůžou na něco svého, souhlasila jsem.
Nejsem sama
Vlastně jsem se z toho radovala. Dům byl prostorný a až příliš tichý, těšila jsem se, že v něm zase bude veselo. Zpočátku tomu tak bylo.
Dlouho jsem tu žila v podstatě sama, David pobýval převážně na koleji, proto jsem uvítala Eliščino švitoření, společné večery v obýváku, kdy se probíralo, co jsme během dne prožili. Konečně nejsem tak sama, říkala jsem si. Bohužel mě smích zanedlouho přešel.
Hodně jsem mladým pomáhala. Byli zamilovaní, věnovali se především sami sobě, mimoto pochopitelně chodili do práce. Starost o domácnost jsem si ráda vzala na svá bedra, jen pro začátek, byla jsem přesvědčena, že se zanedlouho přidají a povinnosti si rozdělíme.
Vařila jsem pro tři, prala jejich prádlo a snažila se, aby se Eliška cítila jako doma. Ona byla samý úsměv, večer si se mnou povídala, což bylo pro mě nové.
Bývala jsem po večerech sama jako kůl v plotě, syn buď nebyl doma, anebo se zavřel v pokoji, kde se učil. Tohle byla příjemná změna. Ne na dlouho.
K službám…
Zvykli si, že se o ně starám, brzy to brali jako samozřejmost, jako bych byla hospodyně. Mimoto jsem s hrůzou zjistila, že je Eliška extrémně nepořádná. Nechávala veškeré oblečení ležet na zemi.
Svoje další věci, psací potřeby, toaletní potřeby, kosmetiku, nechávala ležet na hromadách na stole nebo rovněž na zemi, aniž používala zásuvky anebo koupelnové skříňky. Nádobí po sobě neuklízela, stejně jako drobky od snídaně.
A aby to bylo ještě horší, postupem času úplně zapomněla, že existují kouzelná slovíčka, která znají už i prvňáčci: prosím a děkuji. Najednou jsem se cítila pod psa a stýskalo se mi po dobách, kdy v domě nebylo ani živáčka.
David si s nastalou situací nedělal hlavu, vůbec ji nevnímal, působil spokojeně. To už ze mě byla opravdová služka. Jakmile nebyla večeře včas nebo jsem omylem vyprala Eliščinu halenku s jiným prádlem, mračila se na mě. David byl úplně slepý.
Jednou jsem to už nevydržela a naznačila mu, že si musíme promluvit mezi čtyřma očima. Nerad souhlasil. Když jsem mu vylíčila situaci, byl na Eliščině straně.
Vmetl mi rozčileně do tváře, že je tu pro ni všechno nové, že se cítí nejistá a že bych ji měla chápat, ne jí ještě házet klacky pod nohy. Nevěřila jsem svým uším. Doufala jsem, že mě pochopí a pomůže mi vše vyřešit. Ale to jsem se spletla.
Nezastírám, že teď už jsem si nevěděla rady. Nakupovala jsem, vařila, prala, uklízela, pochopitelně chodila do práce a po večerech někdy vyčerpáním usnula oblečená v křesle.
Začala mě bolet záda a lékař mi doporučil odjet do lázní. Odmítla jsem to, protože jsem si položila otázku: Kdo by se v takovém případě postaral o Elišku a Davida? No řeknu vám, ještěže existují kamarádky.
Co se asi děje doma?
Když Hanka, moje nejlepší přítelkyně, vyslechla můj příběh, nevěřícně vrtěla hlavou. „Jsou to dva dospělí lidé! Je samozřejmé, že se o sebe musejí postarat sami.“
Dodala, že syn byl zvyklý, že jsem vše udělala za něj, a navíc si zničila zdraví dřinou na brigádách, abych mu přilepšila. Myslí si, že to tak bude napořád. „Ale nebude,“ bojovně uzavřela. „Do lázní pojedeš!“
Pochopila jsem, že v životě nastane chvíle, kdy člověk musí přestat milovaným dětem pomáhat, aby jim dovolil dospět. Odjela jsem na tři týdny, avšak se smíšenými pocity. Bůhvíco se doma děje!
Telefonovala jsem Davidovi a připomínala mu, co se musí neodkladně zařídit, zajímala jsem se, zda nakoupil, zda se mu nekazí jídlo v ledničce, jestli zamyká branku. Odpovídal stručně, že všechno bude v pořádku.
Jeho hlas však zněl nervózně a svědčil o tom, že v pořádku není nic. A to tedy skutečně nebylo. Když jsem se vrátila, našla jsem domov tichý a prázdný. Eliška zmizela. Neměl ji kdo obsluhovat.
Když si musela všechno uklidit a zařídit sama, přestalo se jí v domě a po boku mého syna líbit. Doufala, že moje povinnosti převezme David, ten si zase představoval, že starat by se o něj měla Eliška. Začali se hádat
Za čtrnáct dní bylo po všem, rozešli se. Když jsem se vrátila z lázní, doma bylo vzorně uklizeno. Ve váze květiny, na stole čerstvě upečený koláč. Nevěřila jsem vlastím očím. Načež vešel David.
Objali jsme se. „Mami, jsem tak rád, že jsi zpátky,“ zašeptal a dodal: „Můžeš mi odpustit? Celé ty roky jsem tvou pomoc bral jako samozřejmost, dneska bych si za to dal pár facek. Chci, abys věděla, jak moc si vážím všeho, cos pro mě udělala…“
Pak jsme si sedli ke stolu a povídali si dlouho do noci. David mi vyprávěl, co se doma dělo po mém odjezdu do lázní. Jak byl naprosto bezradný. Chtěl si třeba vyprat prádlo, ale nemohl nikde najít prací prášek.
Hledal všude po domě. Během zoufalého hledání objevil ve skříni v ložnici tátovou krabici s doklady. Na dně ležela obálka, na ní bylo napsáno: „Na Davídkovo první auto.“
Uvnitř byly naspořené peníze a dopis od jeho táty. Stálo v něm, jak mého manžela mrzí, že syna nebude moci učit tomu, co má správný chlap znát.
Došlo mi to…
„Těžko se to dá vtěsnat na pár řádek,“ psal můj muž. „Zapamatuj si aspoň, synu, že se musíš postarat o sebe a také o maminku, která tě zbožňuje a udělá pro tebe všechno na světě,“ četl můj syn nahlas ty řádky a dodal k tomu: „A přesně to teď udělám, mami!“
Od té doby se udály velké změny. David si peníze na auto nevzal, zaplatil za ně opravu střechy. Odstěhoval se do malého bytu ve vedlejší ulici. Tam žije se svou další láskou Veronikou, je to fajn holka.
Dnes už spolu vychovávají mého vnoučka a ke mně chodí na návštěvu několikrát týdně. Veronika vždy donese něco na zub a syn se nikdy nezapomene zeptat, zda nepotřebuji s něčím pomoct.
Dopis od táty si nechal zarámovat. Připsal pod něj jedinou větu: „Tati, promiň, chvíli trvalo, než mi to došlo. Teď už na maminku dávám pozor.“
Markéta (62), Brno
