U nás na vsi se toho moc nedělo. Měla jsem ale sousedku, kamarádku, která jednoho dne zmizela. Dodnes to je zvláštně bolavá záhada.

Bydlíme na kraji města, kde se lidé zdraví přes plot a vědí o sobě skoro všechno. Já tu žiji s manželem už přes 30 let a nikdy jsem netoužila po rušném životě. Přesto jsem měla jednu sousedku, která mi ho dokázala každý den trochu zpestřit.

Jmenovala se Alena a bydlela o dva domy dál. Byla vdova, děti neměla a často říkávala, že jí to vlastně nevadí. „Aspoň mám čas na všechny svoje bláznivé nápady,“ smála se. A těch nápadů měla opravdu dost.

Jedno ráno bylo něco jinak

Alena měla zvláštní zvyk. Každé ráno přesně v půl osmé otevřela okno v kuchyni a pustila si rádio. Jedno pondělní ráno však rádio nehrálo. Říkala jsem si, že si přispala. Jenže ani další den nebylo slyšet nic, ve středu jsem zazvonila u jejích dveří.

Nikdo neotevřel. Přes okno jsem zahlédla její hrnek na stole a rozečtené noviny. Připadalo mi to podivné, ale zároveň jsem si nechtěla připustit nic zlého. Možná odjela. Možná jen potřebovala být sama. Zavolala jsem jí, ale telefon měla vypnutý.

Ve čtvrtek jsem si všimla, že její auto je stále v garáži. To už jsem začínala mít opravdu špatný pocit. Zavolala jsem její sestře, která bydlela asi hodinu cesty od nás. Ta však byla stejně překvapená jako já.

Prý o ničem nevěděla a Alena jí naposledy volala před týdnem. Kontaktovali jsme policisty. Přijeli, prohlédli dům a zjistili, že uvnitř nic nenaznačuje násilí. Kabelka byla na stole, peněženka také.

V lednici měla nakoupené jídlo na několik dní, dokonce měla na sporáku připravený hrnec, jako by chtěla večer vařit. Jenže Alena nikde. Plynuly dny, týdny, měsíce. Poté ji policisté našli.

Byla prý v pořádku a odešla dobrovolně. Víc nám vzhledem k tomu, že jsme nebyli rodina, říct nemohli. Její sestra mlčela. Nechápali jsme, co se mohlo stát, že neřekla nic.

Cizí žena?

Jednou se před jejím domem objevil muž v obleku, představil se jako pracovník realitní kanceláře. „Ale Alena se přece vrátí,“ doufala jsem. Muž jen pokrčil rameny. „Paní majitelka už má jiné plány.“ Zdánlivě obyčejný věta tak bolela. Jiné plány?

Bez nás všech, kteří jsme ji měli rádi? Nestáli jsme jí ani za rozloučení? O několik měsíců později mi přišla zpráva od Aleny. Nebyla to SMS ani e-mail. Byl to obyčejný dopis bez zpáteční adresy.

Napsala v něm jen několik řádků. Že je v pořádku, že se nemám bát a že potřebuje začít úplně od začátku. Prosila mě, abych se nesnažila zjistit, kde je. A hlavně abych nevěřila lidem, kteří tvrdí, že vědí, proč odešla. Ten dopis mě vyděsil víc než její zmizení.

Jana T. (62), Znojmo