Byla jsem zvyklá celý život pracovat, na nějaké koníčky nezbýval čas. Až ve zralém věku jsem si řekla, že zkusím nějaký nenáročný sport.  

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného, než se točit kolem manžela, dětí, domácnosti a zahrádky, kterou jsme měli. Když děti povyrostly, přibyla starost o rodiče, kteří byli staří a nemocní.

Nezbýval čas ani zajít si v klidu ke kadeřníkovi, vlasy jsem si barvila sama. Po rodičích určitě onemocní manžel a budu mít na krku jeho, nebo budu babička na plný úvazek. Sama na sebe si čas nenajdu. Jenže osud měl se mnou nejspíš jiné plány.

Najednou se mi život otočil vzhůru nohama. Obě dcery se vdaly do Prahy a vnoučata jsem vídala jen jednou za měsíc. Své rodiče se mi podařilo umístit do domova důchodců, kde o ně bylo dobře postaráno – no a manžel?

Jóga za svítání

Ten mě překvapil nejvíc. Utekl mi s jinou ženskou. Najednou jsem měla spoustu času jen sama pro sebe a nevěděla si s tím rady. Ještě jsem naštěstí chodila do práce, a tam mě dvě kolegyně přesvědčily, abych s nimi začala chodit na hodiny jógy. Lekla jsem se!

Nikdy v životě jsem nesportovala, budu naprosté nemehlo! „To jsou tam všichni,“ smály se kolegyně. Byla jsem na sebe pyšná, když jsem viděla, že opravdu nejsem nejhorší.

Nakonec mě vylákaly i na jógový zájezd k moři, kde budeme cvičit každé ráno za svítání a pak večer při západu slunce. Měla jsem pocit, že jsem v ráji. Něco takového jsem od života nečekala.

Když jsem si tam sbírala koncem pobytu mušličky na památku, říkala jsem si, že za rok pojedu znovu. Najednou jsem měla chuť si užívat! Krátce po návratu jsem vyrazila s novými kamarády do divadla a pak na výstavu obrazů. Fascinovalo mě, že se i v té józe zlepšuji.

Má velká radost

Když mě po pěti letech požádala naše cvičitelka, zda bych na dalším výletě nechtěla předcvičovat, měla jsem pocit, že jsem vyhrála nad osudem. Od té chvíle stále cvičím a moc si to užívám. V důchodu jsem našla nejen zábavu, ale také naplnění. Navíc se cítím zdravotně lépe, než před dvaceti lety.

Radka (67), Ostrava