Ten chlap je pro Vlastu snad až příliš dobrý, říkala jsem si, když jsem poznala přítele své kolegyně. Věděla jsem, že já s k němu budu hodit daleko víc.
Kolegyně Vlasta mi tehdy řekla, zda bych se nezúčastnila oslavy narozenin jejího přítele. Prý tam bude i jeho nezadaný bratr a ona pro něj shání doprovod. Já jsem tenkrát byla nezadaná a k tomuto účelu tedy přímo ideální!
Na sobotu jsem měla už jiný plán, vůbec se mi nechtělo ho měnit. Nakonec mě ale ukecala. „Uvidíš, Martin je moc fajn kluk! Vy dva byste se k sobě hodili, třeba je to ten pravý!“
Jako princ
Svého budoucího švagra mi vybájila tak dokonale, že jsem se těšila. A dala jsem si na sobě záležet, co se týče líčení, oblečení i účesu. Měla jsem trému, když jsem zvonila u branky. Jestli to je on, tak omdlím!
Řekla jsem si pro sebe, když jsem viděla přicházet vysportovaného krasavce. Jako by vyšel z mého snu o princi na bílém koni! Už z dálky jsem se na něj usmívala, dokonce i mávla na přivítanou.
Taky se usmíval a cítila jsem, jak mezi námi přeskočila jiskra. Jestli já budu s Vlastou jednou příbuzná, tak to se snad vesmír zbláznil, říkala jsem si. Jenže pak přišla ledová sprcha.
„Já jsem Ivan!“ zatmělo se mi před očima a málem jsem upadla. Byl to samozřejmě přítel Vlasty, zatímco jeho bratr Martin mu nebyl podobný v ničem.
A je můj!
Měl dvě brady a nadváhu. Navíc se příšerně smál a měl trapné vtipy. Byla jsem zklamaná a nedařilo se mi to zamaskovat. Pořád jsem musela sledovat Ivana, smála jsem se každému jeho vtipu, byl zkrátka úžasný.
Jak se to té Vlastě povedlo, sbalit tak skvělého chlapa? Vůbec se k sobě nehodí, říkala jsem si, a hrdě si dolévala další sklenku vína – na žal. Ani nevím, jak jsem se tehdy dostala domů.
Když jsem se ráno probudila, hlava mě bolela jako střep. „Mám ti udělat kávu?“ slyším najednou z kuchyně. Do ložnice nakoukl Ivan. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale ten večer pro mě udělal alkohol dobrý skutek!
Dodal mi odvahu a já přebrala kolegyni jejího báječného přítele. A za rok se z něj stal můj manžel. Vlasta se mnou pochopitelně už nikdy nepromluvila, ale to je mi vlastně srdečně fuk.
Žaneta (59), Brno
