Mám jednoho bratra. Vždycky jsem si myslela, že ať se v životě stane cokoli, budeme tu jeden pro druhého.

Když jsme byli malí, spali jsme ve stejném pokoji, hádali se kvůli úplným hloupostem a za pár minut už zase seděli vedle sebe, jako by se nic nestalo. On byl o něco starší a já k němu vzhlížela. Uměl všechno, co jsem tehdy považovala za důležité.

Jezdil na kole bez držení, spravil rozbitou hračku a později i opravil věci, kterým jsem vůbec nerozuměla. Byl můj velký bratr. A já si dlouho neuměla představit svět, ve kterém nebude bydlet někde blízko. Pak se ale pohádal s rodiči.

Odjel bez rozloučení

Byla to velká hádka. Každý z nich měl svou pravdu a každý byl příliš hrdý, aby ustoupil. Bratr tehdy řekl, že už doma nechce zůstat. Za nějaký čas odjel do Austrálie.

Myslela jsem, že to je jen na čas. Vrátí se a bude v kontaktu alespoň se mnou. Se mnou se přece nikdy nepohádal. To je možná to, co mě na tom všem bolí nejvíc.

Neměli jsme mezi sebou žádnou křivdu, žádné ošklivé slovo, které bych si mohla přehrávat v hlavě a říkat si, že to jsem neměla dělat. Pamatuji si den, kdy jsem ho naposledy viděla. Neřekl, že mizí napořád. Pak mi jen přišla pohlednice z Austrálie.

Kontakt mizí

Nejdřív jsme si psali často. Pak začaly být dopisy kratší, telefonáty méně časté. Jsme v kontaktu, ale málo. Když dohovoříme, sedím s telefonem v ruce a říkám si, jak je možné, že člověk, který byl kdysi jen pár metrů ode mě, je dnes na druhé straně planety.

Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdyby zazvonil u mých dveří. Asi bych ho nejdřív ani nepoznala. Sice mám fotografie, ale realita může být jiná.

Mám strach, že už ho neuvidím

Čím jsem starší, tím častěji na něj myslím. Dřív jsem si říkala, že máme spoustu času. Teď už tomu nevěřím tak jako dřív. Někdy mě napadne, co když se jednoho dne ozve telefon a já už ho nezvednu? Nebo jednou zavolám já a nedovolám se.

To není jako když bydlíte na druhé straně republiky, přes pár lidí zjistíte, co se děje. Ale takto? Tisíce kilometrů přes oceány? Vždyť neznám ani jeho rodinu. Občas se dívám na mapu a přemýšlím, jak strašně daleko vlastně je.

Pak si otevřu naše poslední zprávy a čtu si je znovu. Je tam pár obyčejných vět, nic zvláštního, jenže pro mě jsou vzácné, protože jsou od něj. Jak já bych si přála, abychom se viděli, ale jak roky přibývají, ubývá naděje, že se to stane.

Jiřina S. (69), Vyškov