Celý život jsem byla přesvědčená, že mé jediné dítě podědí jednou všechno, co mám. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo.

Už mi táhlo na pětasedmdesát, když jsem si začala říkat, že to se mnou jde rychle z kopce. Udržovala jsem se do té doby v dobré kondici, protože jsem žila celý život na vesnici v domku se zahrádkou a snažila se být stále fyzicky aktivní.

Měla jsem velkou zahradu, malý sad a políčko, ale také spoustu zvířat. Manžel, dokud žil, choval holuby, které jsem nedokázala po jeho smrti prodat.

I kozu jsem si nechala, slepice, kachny a psa s kočkou taky. Ze svého nevelkého důchodu jsme s manželem dokázali ušetřit celkem slušný obnos.

Budou se mít

Za manželem na hřbitov jsem chodila třikrát týdně a vyprávěla mu o tom, jak se bude náš jediný syn jednou mít dobře, až to všechno, co jsme za svůj život nahromadili, zdědí. Na spořicím účtu dosáhla naše částka téměř milionu.

Nikterak jsem se tím netajila a syn se snachou tak věděli, s čím mohou počítat do budoucna. Věděli, že nejsem lakomá,můj muž taky nebyl, několikrát jsme jim „půjčili“, abychom jim vytrhli trn z paty, jak se říká. A nikdy jsme ty peníze nechtěli zpátky. Jenže pak přišlo velké rozčarování.

Vnučka Terezka

Vnučku Terezku mám moc ráda. Taky jsem ji často hlídala a vyzvedávala ze školy. Vždycky za mnou chodila a svěřovala se mi, i když už byla velká. Měla jsem pocit, že mě má raději než svou mámu.

Svého přítele také přišla představit nejdříve mě, teprve potom svým rodičům. Syn i snacha měli vůči němu spoustu výhrad, hlavně se jim nelíbilo, že je z chudých poměrů. Proto musel začít brzy pracovat, ale maturitu si dodělával při zaměstnání.

Vůle v něm byla a snaha taky. To se muselo přece ocenit! Když vnučka otěhotněla, zmocnila se jejích rodičů strašná hysterie. Místo, aby své jediné dítě podpořili, vyváděli, že jí je teprve jednadvacet a studuje vysokou školu.

Petra, jejího přítele, nemohli ani vidět. Nakonec řekli, že jí svatbu nevystrojí. Konejšila jsem Terezku, která u mě plakala, že jí na nějakou menší svatbu peníze ráda dám já.

Doufala jsem, že se nakonec přidají i její rodiče. Nakonec přišli, ale že by z nich vypadla nějaká finanční podpora, to se nestalo. I jako svatební dar dali mladým jen starý čajový servis.

To mě opravdu zamrzelo! Ani bydlet je ve svém domě, kde bylo hodně místa, nenechali. Nakonec jsem novomanželům nabídla já, že si mohou přestavět podkroví v mém domku.

Bude dědit

„To je nápad!“ zaslechla jsem pak náhodou svou snachu, jak říká mému synovi. „Babku dáme do domova a mladí budou mít domek pro sebe.“

Jak jsem tohle slyšela, rozběhla jsem se k  jedné mé kamarádce, která měla syna právníka. Společně jsme sepsali závěť, kde všechno zdědí vnučka Terezka s tím, že mám ve svém domě právo dožít.

Škoda, že jednou, až tady nebudu, neuvidím, jak se budou syn se snachou tvářit, až znění závěti uslyší. Že jsem vše odkázala vnučce nelituju, bydlí s mužem a pravnoučkem u mě a skvěle si rozumíme.

Anna (76), Strakonice