Moře kámen vyplavilo mně před očima. Vnitřní hlas mi radil, abych ho vzala a poděkovala samotnému Poseidonovi. Kámen mi přinesl štěstí.

Pamatuji si dobře na tu chvíli, kdy jsem stála na břehu moře a dívala se na vstávající slunce. Bylo ráno, poslední rybáři se vraceli se svými úlovky.

Byl příliv a vlny dorážely na břeh víc než jindy. Jedna z vln mi vyvrhla přímo k nohám chuchvalec mořských řas. Viděla jsem, jak z něj v panice utíkají malí krabíci.

Ten lesk…

Několik jich netrefilo správný směr do moře, tak jsme je posbírala a do vody donesla. Možná za tento dobrý skutek jsem měla být odměněna. Když jsem totiž zaostřila na tu vyvrženou mořskou trávu, něco se ve svitu slunce v ní blýsklo. Neodolala jsem a šla blíž.

Byl to kámen. Nádherně vyleštěný, jako by ho měl v rukou šikovný mistr. Vystavila jsem ho slunečním paprskům, sedla u něj a dívala se, jak mění barvy. Tak krásný kámen jsem do té doby neviděla.

Říkala jsem si, že se zeptám nějakého odborníka, až se vrátím z dovolené domů, co to je za kámen. Jako velkou vzácnost jsem si ho donesla do hotelu a s ním v kufru odjela domů.

I když jsem si tolikrát říkala, že si ho nechám určit, vždycky jsem na to zapomněla. Jako bych se to nikdy neměla dozvědět. Musela jsem ho mít stále u sebe – v noci jsem si ho položila na stolek u postele, ráno uložila do kabelky.

Cítila jsem, jak mi dává sílu, odvahu a chuť něco udělat se svým životem a se sebou. A nezůstalo jen u chuti, začala jsem být neuvěřitelně akční. Taková jsem nebývala. Patřila jsem k holkám, co sedí v koutě.

Udělal své a pak zmizel

Každá moje akce se najednou setkávala s pozitivní odezvou, v zaměstnání si mě všiml šéf a došel k názoru, že je mě na takové místo, které jsem zastávala, škoda. Povýšila jsem, zlepšil se můj plat. Dařilo se mi po všech stránkách.

Zvláštní shodou náhod jsem potkala svého muže, kterého mi všechny závidí. Příbuzní se dodnes diví, jak jsem se mohla z oškllivého káčátka stát hezkou ženou, a navíc úspěšnou?

I obě moje děti byly pro mě štěstím, žádné vážné problémy s nimi nikdy nebyly a nejsou. Každý večer, když to nikdo neviděl a byla jsem sama, jsem vytáhla svůj kouzelný kámen a děkovala mu – i všem bohům, hlavně tomu, co vládne mořím.

Pak ale jednou, když jsem už měla nejspíš štěstí vrchovatě, kámen zmizel. Marně jsem ho hledala a ptala se všech, zda si ho někdo nepůjčil. Nikdo o něm nevěděl. Prostě zmizel. Možná je opět někde v moři. Mé štěstí mi ale zůstalo.

Šárka (64), Opava