Se sourozenci jsme zažívali bezesné noci. Měli jsme společnou vidinu, ve které nás ještě žijící otec prosí o odpuštění.

Stalo se to, když mi bylo dvanáct let. Společně se sourozenci jsme v noci zažívali podivný pocit. Ve stejném čase jsme byli paralyzovaní. Když se jednoho dne vidina proměnila v realitu, nemohla jsem tomu uvěřit.

Náhlá nevolnost

Poprvé jsem se vzbudila v noci s bolestí na srdci. Na hodinkách bylo 2:22. Vzbudil mě pocit, že se mi chce zvracet. Vstala jsem z postele a šla na toaletu. Tam jsem ale nedošla. Po pár krocích jsem se skácela k zemi.

Ležela jsem na podlaze a nemohla se pohnout. Pocit na zvracení neustával a byla mi zima. Na pár okamžiků jsem dokonce měla pocit, že jsem mimo svoje tělo. Na podlaze jsem ležela tři hodiny.

Z tohoto stavu mě dostalo vycházející slunce. Sluneční paprsky, které pronikaly skrze okna, všechno ukončily. Zcela zesláblá jsem se dopotácela do postele a usnula. Celé jsem to považovala za nevolnost.

Bratrovi se stalo to samé

Když se to o pár dní později stalo znovu, hledala jsem příčinu. Průběh byl skoro stejný. Až na to, že když jsem se opět na zemi nemohla hnout, měla jsem vidinu. Byl v ní můj otec, který umíral a prosil o odpuštění.

Musím říct, že mě to velmi vyděsilo, protože to bylo víc než reálné. Svěřila jsem se s tím svému bratrovi. Když jsem to Milošovi vyprávěla, nevěřícně na mě zíral. „Ty si myslíš, že jsem blázen, co?“ zeptala jsem se.

„Naopak. Asi mi to neuvěříš, ale mně se děje to samé,“ přiznal se. „Děje se to noc co noc. Pokaždé i ve stejný čas, ve 2:22. Vůbec tomu nerozumím,“ hlesl. Byli jsme z toho s Milošem velmi zmatení.

Když k nám na víkend přijela nejstarší sestra, rozhodli jsme se, že jí o tom povíme. Klára zírala s pusou dokořán. „To si děláte srandu?“ pronesla. Sklonila k nám hlavu a tiše pošeptala, že má stejný problém. „Možná bychom se měli za tátou vydat,“ navrhla jsem opatrně.

Naši byli tři roky rozvedení a táta žil na druhém konci města. Když jsme tátu navštívili, nevypadal, že by umíral. Nikdo z nás mu nechtěl říct, co se nám po nocích děje, jen jsme chtěli zjistit, co to má znamenat.

Prožívali jsme to společně

Kláru napadlo, abychom jednu noc strávili společně, a tak u nás přespala. Šli jsme spát kolem desáté večer. Byli jsme plní strachu, co bude. Dvacet dva minut po druhé hodině přišel ten pocit. Všichni tři jsme seděli na posteli a prožívali to společně.

S pohledy upřenými do stropu jsme viděli otce, jak nad námi létá. „Vaše vidina byla správná. Věděl jsem, že umřu,“ znělo pokojem. Tekly mi slzy, ale nemohla jsem nějak reagovat. „Odpusťte mi, že jsem nebyl dobrým tátou. Miluji vás,“ dodal a rozplynul se. Druhý den jsme se dozvěděli, že tatínek zemřel v čase, který jsme dobře znali.

Dana Š. (57), Olomouc