V parku jsem kdysi uviděla zvláštní bytost. Později jsem si na ni vzpomněla, když bylo nejhůř. Vrátila jsem se na lavičku s prosbou a anděl nám pomohl.

Stála jsem na jedné pražské ulici a čekala na kamarádku před obchodem. Nákup ji trval hrozně dlouho, tak jsem si sedla na lavičku do malého parčíku u zastávky a dívala se kolem sebe. Lidé spěchali všemi směry, nic zajímavého se nedělo.

Tak jsem zvedla hlavu nahoru a zadívala se do korun stromů, které tam kolem byly. V koruně jednoho z nich mě cosi zaujalo. Jak jsem se dívala proti rozzářenému nebi a slunci, měla jsem dojem, že se tam cosi třpytí a třepotá ve vánku, který pohyboval větvemi.

Musela jsem vstát a jít se podívat blíže. Nejdříve jsem si myslela, že to je nějaký igelit, který tam vynesl vítr. Proti slunci to bylo nejasné a celé průsvitné. Jenže ono se to najednou odpoutalo od větví a vzlétlo k nebi.

Postava s křídly

Dívala jsem se za tím, proti slunci jsem ale viděla špatně. Když objekt zastínil malý mrak, vypadalo to jako postava s křídly, jež letí vzhůru. S otevřenou opusou jsem za tím zjevením zírala a říkala si:

„Byl to snad anděl? To není možné, že bych viděla anděla!“ V tu chvíli ale přiběhla kamarádka a já jí všechno řekla. Vůbec se mi nesmála, jak jsem si myslela, ale vážně oznámila, že v těchto místech se dějou zázraky.

Slyšela už několik příběhů od místních, kterým se staly. Vždycky tu prý seděli na lavičce, prosili o pomoc a najednou se jim stal zázrak. Byli přesvědčeni, že je vyslyšel Bůh a seslal anděla, aby jim pomohl. Musela jsem na to dlouho myslet.

Manželovi šlo o holý život

Jak čas běžel dál, na tuto zvláštní příhodu jsem úplně zapomněla. Dál jsem chodila do práce, našla si přítele a měla s ním dítě. Na anděla z parku jsem si vzpomněla až o deset let později.

Byl podzim, chmurné počasí, mlhy – a můj manžel měl těžkou automobilovou nehodu. Šlo mu o život. A právě v tomto čase, kdy jsem v noci nemohla spát, jsem v jednu chvíli únavou zdřímla a přišel ten sen…

Nad mou postelí se objevila namodralá záře, překvapeně jsem do ní zírala. Z toho světla a mlhy se vynořila tvář, přátelská a milá.

„Ty jsi snad zapomněla, kam máš jít prosit o pomoc?“ Z mých vzpomínek se vynořila lavička, na které jsem před mnoha lety seděla a průsvitná postava v koruně stromu zářila nade mnou.

Zoufalá prosba

Ráno jsem rychle vyskočila z postele, teple se oblékla, abych v ten zimní čas nenastydla, dovedla synka do školy a spěchala k tomu místu. Posadila jsem se na lavičce jako před deseti lety, obrátila svou tvář k nebi a v duchu prosila o pomoc pro manžela.

Nebe bylo zatažené a ponuré, přesto jsem věřila, že tam na tom stromě ve větvích někdo je a slyší moje prosby. Jak dlouho jsem tam seděla, nevím. Možná jsem i upadla do tranzu, ze kterého mě vytrhla zima.

Vstala jsem a jako omámená vyrazila do nemocnice za svým mužem. Byl už čas, abych tam dorazila ve chvíli, kdy začnou návštěvy. Lékaře jsem potkala mezi dveřmi. Mile se na mě usmál a řekl, že se všechno v dobré obrátilo, manžel je konečně mimo nebezpečí. Jednou bude zase zdáv!

Šárka (62), Praha