Byla jsem přesvědčená, že je stále čas. Na návštěvu, telefonát, na obyčejné „mám tě ráda“. Není to tak.

Když mi bylo třicet, připadalo mi, že mám před sebou celý život. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že až se trochu uklidní práce, začnu víc myslet na rodinu. V padesáti jsem plánovala, že konečně zpomalím.

Dnes je mi 68 let a v zásuvce schovávám malý notýsek, který patřil mojí mamince. Na jeho poslední stránce je napsaná věta, kterou už nedokážu přečíst bez slz.

Vždy ve spěchu

Maminka bydlela sama v malém domku na okraji města. Nikdy si nestěžovala a nikdy mi nevyčítala, že přijíždím málo. Když jsem jí volala, zeptala se, jestli jsem jedla a jestli nejsem moc unavená. Jednou mi ale řekla něco, co mi tehdy připadalo úplně obyčejné.

„Víš, já bych byla nejradši, kdybys někdy přijela jen tak. Nemusela bys nic zařizovat ani mi s ničím pomáhat. Jen bychom spolu seděly.“ Slíbila jsem jí, že příští sobotu přijedu.

Jenže v pátek večer se objevila práce, kterou jsem podle mě nemohla odložit. V pondělí ráno mi zavolala její sousedka. Našla maminku doma po pádu. Byla při vědomí, ale nemohla vstát. V nemocnici jsem pak seděla u její postele.

Chytila jsem ji za ruce a začala se omlouvat. Maminka mě poslouchala a potom se slabě usmála. „Nebuď hloupá,“ řekla. „Vždyť jsi moje dcera.“ Myslela jsem, že máme ještě spoustu času.

Bylo už pozdě

Zemřela o necelé dva týdny později. Po pohřbu jsem vešla do jejího domu a pochopila, jak strašně osamocený může domov být. Na stole zůstaly její brýle, v kuchyni hrnek, ze kterého pila každé ráno. Všechno tam bylo tak jako předtím. Jen ona nebyla.

Těšila se na mě

Pak tam byla látková taška. Uvnitř byla peněženka, nákupní seznam a malý notýsek. Na několika stránkách byly věci, které se týkaly mě. „Dcera má v úterý důležitou schůzku.

Nezapomenout jí zavolat. Má ráda makový koláč.“ Na poslední stránce bylo datum soboty, kdy jsem měla přijet. „Snad dnes přijede. Moc se na ni těším.“ To mi rozervalo srdce.

Jana S. (68), Hodonín