Barny byl přátelský, neublížil by ani mouše. Jakmile ale začal kňučet a zběsile štěkat, věděli jsme, že se do naší malé vesnice blíží neštěstí.

S manželem jsme se před pár lety přestěhovali z rušného velkoměsta do malé vesničky v oblasti Jeseníků. Oba už jsme měli svoje roky a jediné, po čem jsme toužili, byl klid.

Vždycky bylo naším snem pořídit si někde v horách malou chalupu, kolem které by byla krásná příroda a lesy, kam bychom mohli chodit na procházky a sbírat houby.

Před pěti lety nám konečně přišlo štěstí naproti a my objevili krásný pozemek se starým baráčkem, který byl na prodej. Museli jsme na něm nechat provést nějaké opravy, ale vzhledem k tomu, že cena byla poměrně nízká, neváhali jsme ani chvilku.

Přiběhl se s námi skamarádit

Všechno probíhalo jako po másle. Uplynul ani ne rok od koupě domu a my jsme se s manželem mohli přestěhovat. „Udělali jste dobře,“ chválil náš výběr syn, když nám pomáhal nosit krabice do domu. „Je tu krásně. Klid, ticho a čerstvý, svěží vzduch.“

Zhluboka jsem se nadechla. Měl pravdu. Vzduch tu byl čerstvý, voněl jehličím a z nedalekého lesa se ozýval ptačí zpěv. Moji oázu klidu a rozjímání však náhle přerušil přibíhající pes. Byl to německý ovčák.

Měl krásné hnědé a zvídavé oči, natahoval uši a přátelsky vrtěl ocasem. „Barny, ty jeden rošťáku,“ volal na něj páníček, asi padesátiletý muž. „Omlouvám se,“ řekl, když přišel k brance. „Je hrozně zvědavej a vůbec neposlouchá.“ Podrbala jsem Barnyho za ušima.

„To nic. My máme psy rádi,“ řekla jsem. „Já jsem Hana a tohle je můj manžel Ruda,“ představila jsem se. „Moc rád vás poznávám,“ napřáhl ke mně ruku, „já jsem Standa. Bydlím v tom zeleným domě,“ řekl a mávl rukou směrem na kopec.

Milí sousedé

V malém městečku se mezi lidmi brzy rozneslo, že jsme se s manželem přistěhovali. Skoro každý den jsme na ulici potkávali lidi, kteří nám říkali: „Vy jste ti noví, co?“

Pokaždé jsme přikývli, pousmáli se a představili se. Sem tam se také stalo, že nám sousedé žijící v okolních domech přinesli domácí koláč na uvítanou.

Návštěva sousedky

To byla alespoň příležitost k tomu, abychom je pozvali dál, uvařili jim kafe a blíž se seznámili. „Jak se vám tu líbí? Vypadá to, že jste se tu dobře zabydleli, co?“ zeptala se při jedné takové návštěvě paní Sabina, žena přibližně v mém věku.

Paní Sabina byla čerstvou vdovou. Její děti bydlely v hlavním městě, a tak většinu času trávila tím, že obcházela kamarádky a klábosila s nimi u kafíčka. Pokud jste chtěli vědět, co se ve vesnici děje, stačilo se zeptat Sabiny.

„Příště mi musíš dát recept na ten švestkový koláč. Lepší jsem v životě nejedla,“ usmála se a poplácala se po vystouplém bříšku, když jsme se před domkem loučily. „Běží ti sem jedna chlupatá návštěva,“ řekla a zamávala mi na rozloučenou.

Najednou změnil chování

Barny se u Sabiny zastavil. Jako vždycky zavrtěl ocasem a olízl jí ruku. Pak ale začal zničehonic hlasitě kňučet, poštěkávat a strkat do ní čumákem. Takhle podivné chování jsem u něj ještě neviděla.

„Barny,“ zavolala jsem na něj a přinesla mu k brance velkou morkovou kost, které miloval. Vůně masa byla silnější. Ještě jednou na Sabinu zaštěkal a pak přiběhl ke mně.

Smutná událost

Asi týden po této příhodě zasáhla naše městečko smutná zpráva. Sabina zemřela. Prý se jednalo o nehodu. Vylézala z vany, uklouzla a nešťastně se udeřila do hlavy. Když ji druhý den našli, bylo už pozdě. Tehdy jsem si na Barnyho ještě nevzpomněla.

To až o dva měsíce později, když zemřel, po srážce s náklaďákem, pošťák. Odcházel od nás, když Barny přiběhl a začal na něj štěkat a vrážet do něj čumákem, stejně jako tenkrát na Sabinu. „Co s ním je?“ ptal se manžel. „Vždyť mu pošťák nikdy nevadil.“

Jen souhra náhod?

Seděli jsme s manželem u večeře, ale já byla myšlenkami jinde. „Trápí tě něco?“ zeptal se starostlivě. Svěřila jsem se mu se svou domněnkou. „Co myslíš? Je možné, aby ten pes věstil smrt?“ Manžel se zatvářil spíš pobaveně než polekaně.

„To byla jen souhra náhod,“ řekl a tím debatu na toto téma ukončil. O čtyři měsíce později však došlo k dalšímu úmrtí. Tentokrát to byl místní hostinský, který zemřel na infarkt.

Kdyby mi kamarádka Jana neřekla, že předtím viděla Barnyho, jak kolem něj chodí a podivně kňučí, ani bych na Barnyho nepomyslela.

Sedl si na silnici a začal výt

„Co ty, psisko jedno? Opravdu nosíš po vesnici smrt?“ Hladila jsem Barnyho po huňatém kožichu a přemýšlela. Najednou se Barny zvedl. Olízl mi dlaň a odešel na příjezdovou cestu. Sedl si a pak začal poštěkávat a slabě výt. „To ne,“ řekla jsem a vstala. Barny se však postavil a odběhl pryč.

Předpověděl vlastní smrt?

Uběhly asi tři dny a já si uvědomila, že jsem Barnyho po celou tu dobu neviděla. Že by s Rudou někam jeli? Nejeli. Rudu jsem potkala další den v samoobsluze. Řekl mi, že Barny před dvěma dny ve spánku zemřel.

Hana V. (64), Jeseník