Každé prázdniny jednou skončí a nastane školní rok. Toho se obávají nejen děti, ale často i učitelé. Já jsem ale náhle měla důvod k radosti.

Byla jsem absolutně vyhořelá učitelka a na začátek školního roku jsem se těšila přibližně stejně jako děti, to znamená vůbec. Přála jsem si, aby prázdniny trvaly, pokud možno, donekonečna, a s rostoucími obavami sledovala jeřabiny neboli plody jeřábu ptačího.

Jakmile docela zčervenají, je konec prázdnin, to už mám vypozorované. Zrudly, a tak se nedalo nic dělat. Do třídy 3.B nám přibyl nový žák, jmenoval se Ota a brzy se ukázalo, že žije jen s tatínkem.

Ten se sem, jak se rozkřiklo, přestěhoval po rozvodu, žena mu utekla s jiným. A co horšího, o syna nejevila zájem. Říkala jsem si: no, co je tohle za mámu? Oty a jeho tatínka mi bylo od začátku líto. Sama jsem byla rozvedená a věděla jsem, jak rozvod může s člověkem zamávat.

Smutné oči

Otova tatínka jsem poznala hned na úvodní třídní schůzce, která bývá v září. Byla to jediná cizí tvář mezi rodiči, všechny ostatní jsem znala. Fešák, řekla jsem si v duchu. Fešák, ale se smutnýma očima.

Asi má za sebou zlé časy, pomyslela jsem si a vzpomněla si, jak jsem kdysi trpěla během rozvodu. Přála jsem si dítě, místo toho jsem se dočkala nevěry a rozvodových tahanic.

Rozloučila jsem se s rodiči, potom se třída vyprázdnila. Pouze Roman, Otův tatínek, zůstal sedět. „Nebojte se,“ ujistila jsem ho, „Otovi se ve třídě líbí. Už si tu našel kamaráda.“

Viditelně si oddechl. „Neměl to teď lehké, oba teď potřebujeme hlavně klid,“ vzdychl. Ubezpečila jsem ho, že klidu je v našem městečku ažaž. „Podzim tu bývá krásný,“ dodala jsem.

Co na sebe?

Najednou jako by mi přestalo vadit, že začal další, náročný školní rok. Náhle do mě vjela nová, překvapivě silná energie. Ráno jsem na sebe dlouze hleděla do zrcadla, které mě dřív nezajímalo.

Zajela jsem si ke kadeřníkovi a zamyšleně prohlížela šatník, abych zjistila navlas to, co všechny ženy přede mnou i po mně: že nemám co na sebe. Je to tak, láska kvete v každém věku.

Byli jsme dva opuštění, rozčarovaní lidé, kterým se nedostávalo naděje ani optimismu. Díkybohu jsme se potkali v pravý čas.

Podzim byl opravdu krásný, chodili jsme pod stromy, jejichž listy rudě planuly anebo hrály všemi barvami, a mluvili o tom, že život ještě zdaleka neskončil a že se třeba po těch všech zklamáních máme ještě nač těšit. A byla to pravda.

Helena (60), severní Čechy