Když se Amálka narodila, viděla jsem se v ní. Byla celá já, když jsem byla malá. Trápilo mě ale, že bydlí daleko, že si ke mně nevytvoří blízký vztah.
Dlouho jsem si vnučku neužila. Syn s rodinou bydleli příliš daleko, přijížděli za mnou tak třikrát do roka. Zoufala jsem si, protože čas běžel a mně bylo jasné, že si Amálka ke mně nevytvoří vztah jako k milované babičce.
Proto jsem se nabízela sama, že klidně i přijedu k nim a budu hlídat. Nesetkávalo se to ale s odezvou. Přitom jsem se ve vnučce viděla. Byla celá já, a to nejen vzhledem, ale i svými zájmy. Ráda malovala, jako já v dětství. Také krásně zpívala.
Já jsem ještě navíc jako malá hrála ráda na klavír a chodila na balet. I to by Amálce jistě šlo. Tím směrem ji ale doma rodiče nevedli. Chtěli, aby hrála tenis a už jako tříletá začala chodit na angličtinu. Bylo mi jí líto! Přitom byla umělecky nadaná.
Konečně naděje
Když bylo Amálce sedm let a chodila do první třídy, pomohla mi náhoda. Její matka otěhotněla a čekala další dítě. Protože měla rizikové těhotenství, musela se šetřit.
Byt neměli natolik velký, abych se tam mohla zabydlet, tak jsem jim okamžitě nabídla možnost, že se Amálka může nastěhovat ke mně, a druhou třídu absolvovat u nás ve městě, ve škole, která byla nedaleko.
Kout železo
Nic jiného jim nezbylo, než aby souhlasili. Měla jsem šanci kout železo, dokud bylo žhavé! Hned jsem využila situace k tomu, abych Amálku přihlásila na všechny kroužky, které bavily kdysi mě – a jak se záhy ukázalo, byla z nich nadšená i ona.
Nesmělo chybět malování, keramika a samozřejmě klavír, který jsem měla doma. Po škole jsem ji vyzvedla a šly jsme se projít parkem do cukrárny, kde Amálka dostala horkou čokoládu a já si dala kávu. Vyprávěly jsme si o škole, o přírodě, o knihách, o životě.
Byla jsem nadšená, jak je moje vnučka bystrá a chytrá. Za jediný školní rok, co byla se mnou, jsem v ní zasela takový vztah ke mně, že se mi to vrací dodnes. S jejím mladším bratrem takový vztah nemám, ale to mi nevadí.
Ten jde ve stopách svých rodičů. Amálka, která je dnes skvělou výtvarnicí a grafičkou, za mnou často jezdí – i se svým manželem a malým synkem, mým pravnoučkem.
Vlasta (70), Prostějov
