Náš balkon byl tak vysoko, že by na něj nikdo nevylezl. Přitom jsem z něj v noci slýchala kroky. A zlé hlasy mě nabádaly, ať je následuji…

Byl krásný den, venku sněžilo. Mohla jsem mít pět let, kdy jsem už chápala symbol Vánoc, Ježíška, dárečků, Mikuláše. Celý den jsem si hrála na sněhu, stavěla sněhuláka s kamarády a měla bezstarostný den.

Večer maminka připravila večeři, umyla nádobí a chystala se péct cukroví. Přečetla mi pohádku, zhasla světlo a odešla do kuchyně. Já se snažila usnout. Během několika minut jsem ale slyšela divné kroky na balkoně. Bydleli jsme v paneláku v 9. patře.

Řekla jsem si, že to musí být vítr. Po chvíli jsem ale uslyšela i hlasy. Vyděsilo mě klepání na dveře. Dostala jsem takový strach, že jsem si přitáhla peřinu ke krku a začala křičet. Maminka přiběhla z kuchyně a ptala se mě, co se stalo.

Řekla jsem jí, že na balkoně někdo je, klepe na dveře a slyším hlasy. Maminka odhrnula záclonu a podívala se na balkon. ,,Nikdo tam není,“ řekla. „Nejspíš se ti něco zdálo, nebo to byl Mikuláš, který zítra přijde a donese ti pytel sladkostí.“

Klepání

Maminka odešla. Trochu mě uklidnila. Usnula jsem. Další den probíhal jako obvykle. Až zase večer před spaním jsem začala mít zlé tušení. Dalo mi práci, než jsem usnula. Kolem druhé ráno jsem se probudila a srdce mi bušilo až v krku.

Slyšela jsem na balkoně zase ty chraplavé hlasy a nejděsivější bylo to klepání. Tentokrát jsem slyšela hlasy zřetelně, opakovaly dokola: ,,Pojď k nám, otevři dveře, otevři dveře, otevři ty dveře!“ Nikoho jsem neviděla, bušení na dveře však nepřestávalo.

A stále ty hlasy: ,,Pojď a otevři už, otevři nám ty dveře!“ Dala jsem se do takového křiku, že jsem musela probudit snad celý panelák. Maminka, která dlouho do noci pekla cukroví, opět přiběhla.

„Máš jen zlé sny, na balkoně nikdo není a ani nemůže být. Jsme v 9. patře, sem by nikdo nevylezl. “ Znovu rozsvítila, odhrnula záclonu a šla se podívat, kdo tam je. Nikdo.

Co se bude dít?

,,Mám toho už dost,“ řekla mamka. „Musím to cukroví dodělat. Pojď si lehnout do obýváku, když se tu bojíš!“ S radostí jsem šla a hned usnula. Maminka byla ráda, že cukroví dopekla. Druhý den bylo 5. prosince. Večer chodil Mikuláš.

Celý den jsem si opakovala básničku a připravovala písničku. Mikuláš večer opravdu dorazil, dostala jsem pochvalu a hromadu sladkostí. Večer jsem se ukládala se strachem ke spánku. Čekala jsem, co se bude dít. Ale nic se nestalo. Od té doby se už klepání ani záhadné zvuky na balkoně nikdy neozvaly.

Sestra to zažila také

Nedávno mě ale navštívila má sestra. Je o dost starší. Vyprávěla jsem jí o mém dětství a o tom, co se mi tehdy zdálo. Sestra zbledla jako stěna. ,,Mně se stalo to samé,“ řekla vyděšeně. Zůstaly jsme obě jako opařené. Co to mohlo být? Naše bujná fantazie?

Ale proč se to už nikdy neopakovalo a stejný zážitek jsme měly obě? Je pravdou, že duchy vidí jen děti a dospělí ne? Mám v hlavě spoustu otázek. Co to bylo se asi nikdy nedozvíme. Ani to, co by se stalo, kdybych ty dveře tehdy otevřela.

Martina (29), Petrovice u Karviné