S věkem prý člověk získává nadhled nad životem a dokáže odpustit různá životní zranění. Mně se to tedy zatím nepodařilo.

Pracovaly jsme spolu v textilce. Já a Helena. V té době jsem již byla vdovou se dvěma dětmi, které mi po manželovi zbyly spolu s dluhy. Helena byla krásná, svobodná, vtipná. Vždycky mě dokázala rozesmát, když jsem brečela nad prázdnou ledničkou a svým osudem.

„Liduško,“ říkala mi, „my dvě jsme jako sestry, vždy si pomůžeme!“ A já jí věřila. Nebylo nic, co bych pro ni jako pro svoji nejbližší osobu neudělala. Ona ale neměla zábrany zničit můj život.

Osudný večer

Můj nový vyvolený, Karel, přišel do fabriky jako mistr. Statný, mluvil málo, ale když něco řekl, poslouchali ho všichni. Zamilovala jsem se jako puberťačka. Poprvé po Jirkovi jsem cítila, že život ještě mohu žít.

Helena to věděla a tvrdila, že mi to přeje. Půjčovala mi na rande šaty a hlídala mi děti, když jsme s Karlem chodili na procházky. „Jsi šťastná, to je hlavní,“ říkala a objímala mě.

Pak se jednou Karel zpozdil a voněl cizím parfémem. Říkal, že byl na schůzce s dodavatelem. Já mu věřila. O týden později jsem našla v jeho kapse všeříkající vzkaz: „Miluju tě. H.“

H jako Helena

Neplakala jsem. Šla jsem za ní. Seděly jsme v její kuchyni, pila kávu a dívala se mi do očí, aniž by se nějak styděla. „Liduško, on si mě vybral. Co mám dělat? Láska je láska.“

Usmála se tím svým andělským úsměvem, kterým mě vždycky odzbrojila. „Ty už máš děti, já jsem mladá. Potřebuju muže, který se o mě postará.“ V tu chvíli se mi zhroutilo všechno.

Velké prozření

Ale abych vše nesváděla jen na Helenu, svůj podíl na tom měl samozřejmě i Karel. Byl to hezký chlap, ale nejspíš slaboch, který pro mě nebyl tím pravým.

S Helenou měl její mládí, volnost a věčnou zábavu, se mnou jen nudné schůzky, kde se řešily moje děti, kdy budu a nebudu mít čas a že nemám zase na nájem. Chápu, že ho to nemuselo bavit. Vlastně ho ty závazky mohly i děsit.

Ale mě to přivedlo k tomu, že už jsem netoužila ani po nové známosti, ani po nějakých kamarádstvích. Tehdy jsem před okolním světem prostě zavřela dveře. Už jsem byla jen já a děti, a tak to zůstalo.

Našla jsem si novou práci, abych ty dva nemusela vídat, a nějak jsme to doma zvládli. Hlady jsme neumřeli a asi nám nic nechybělo.

Jak mi synové dodnes připomínají, byla jsem skvělá máma, která jim nevodila každý měsíc nové náhradní tatínky a místo toho se jim plně věnovala. Jak jsem se dozvěděla později od bývalých kolegů v práci, Lída ani Karel v jejich vztahu daleko nedošli.

Když se Karlovi asi po roce začala nabízet jiná žena, opět neodolal. Dobře jí tak, napadlo mě tehdy v souvislosti s Helenou. Přiznám se, že jsem jí nic jiného nepřála.

Lída T. (66), Prostějov