Celý život jsem věřila, že mezi ženami by měla panovat jistá sounáležitost. Až do chvíle, kdy jsem poznala pravou bestii.
Jmenovala se Renata a byla to má švagrová. Už od prvního setkání jsem cítila, že s ní něco není v pořádku. Usmívala se, ale zároveň každá její poznámka na mou adresu bodla jako nůž. Mluvila sladce, ale každé slovo bylo jako otrávené.
Nejdřív to byly drobnosti
Když jsem upekla koláč, řekla: „No, ty jsi ale snaživá… já bych to nikdy nedělala, mám lepší věci na práci.“ Když jsem si koupila nové šaty, prohodila: „Tobě to sluší, i když už ti není dvacet.“
Vždycky s úsměvem, vždycky tak, aby to znělo jako kompliment, ale ve skutečnosti to bylo bodnutí nožem. Pak začala přitvrzovat. K jejím narážkám se přidalo roznášení pomluv.
Nejdřív o mně, že prý jsem lakomá, že jsem s manželem jen pro peníze a že jsem byla jako máma špatná.
Nic jí nebylo svaté
Později začala pomlouvat mé děti. Moje dcera tehdy studovala medicínu a Renata všem vyprávěla, že „ta holka spí s profesory, jinak by ty známky nedostala“. Můj syn se z toho málem zhroutil. Nejhorší bylo, když můj muž umřel.
Renata přišla na pohřeb v černém kostýmku, objala mě a zašeptala mi do ucha: „Teď už jsi aspoň vdova, aspoň ti nikdo nebude říkat, že jsi k ničemu.“ Usmála se přitom, jako by mi byla největší oporou, a právě mi dávala dárek.
Ten den jsem pochopila, že k ní už nemůžu být slušná. Začala jsem jí jednoduše nastavovat zrcadlo. Byla jsem ještě milejší než ona. Na rodinných oslavách jsem ji chválila před všemi:
„Renato, ty jsi ale skvělá kuchařka, škoda že to vždycky trochu přesolíš.“ Nebo: „Ty šaty ti sluší, vypadáš v nich skoro, jako bys byla mladá.“ Věděla jsem přesně, kam udeřit.
Všechno zlé se jí vrátilo
Největší zadostiučinění přišlo až loni. Renata vážně onemocněla a najednou zjistila, že lidé, které celý život kolem sebe měla, si na ni nějak nemohou udělat čas. Děti byly vytížené, můj bratr měl své starosti. Nakonec jsem ji v nemocnici navštívila já.
Seděla jsem u její postele a povídaly jsme si o obyčejných věcech. Po chvíli se na mě podívala a potichu řekla: „Víš, asi jsem se k tobě ne vždycky chovala hezky.“ To přiznání přišlo pozdě, ale přesto mě překvapilo. Jen jsem přikývla.
Neměla jsem potřebu jí nic vyčítat ani jí vracet všechno, co mi za ta léta provedla. Uvědomila jsem si totiž, že největším trestem pro ni bylo, že zůstala téměř sama. Dnes žije v domově pro seniory a občas se za ní zastavím.
Už mezi námi nikdy nebude přátelství ani důvěra, ale zášť jsem v sobě nosit nechtěla. Nakonec jsem pochopila, že některé lidi nezměníte. Můžete ale změnit to, jakou moc jim dovolíte mít nad vaším životem. A právě v tom jsem nakonec zvítězila.
Marie S. (76), Hodonín