Naše rodina byla harmonická. Rodiče spolu žili šťastně, rozdělila je až smrt. Tehdy se i mně změnil život. Zjistila jsem, že nejsem tatínkova…

Na pohřbu otce byli všichni jeho známí. Mé oko zbystřilo, když jsem si všimla neznámého muže, který mě neustále pozoroval. Někoho mi připomínal. Ptala jsem se marně svých a otcových známých, kdo to je, nikdo mi nedokázal odpovědět.

Rázně jsem k němu vykročila a s důrazným tónem mu sdělila, že toto je uzavřená společnost, a pokud není známý ani příbuzný tatínka, nemá na pohřbu co pohledávat. S úsměvem mi odvětil, že je na pohřbu svého kamaráda, který mu přebral životní lásku – mou matku.

On je prý mým skutečným otcem. Div jsem s tím chlapem nevyrazila dveře. Říct mi takovou sprostou lež v takový den! Dohadovali jsme před obřadní síní, až k nám přikráčela teta Klára – maminčina sestra.

Když si s mužem pohlédli do očí, vydechla překvapeně a zároveň zděšeně: „Petře?“ Znala ho. Muž pokýval hlavou a s výčitkou řekl:

„Přišel jsem se podívat na dítě, o které jste mě připravili, protože jsem vám nebyl dost dobrý!“ Teta zrudla, poznala jsem, že tu něco nehraje. Chtěla jsem znát pravdu…

Začali jsme si povídat. Petr byl sympatický člověk, ve všem jsme si rozuměli a čím déle jsem na něj hleděla, tím více jsem poznávala, že jsem v něčem po něm.

Napravená křivda

Ovšem to nic neměnilo na tom, že oznámit mi tak šokující zprávu v tak smutný den, rozhodně nebyl dobrý nápad. A určitě jsem nechtěla, aby si ho všimla máma.

Bylo by toho na ni příliš. Domluvila jsem se s ním tedy, že se sejdeme další den. Tam jsme vymysleli plán, jak mou mámu připravit na to překvapení, že se do mého života vrací skutečný otec.

S tetou Klárou jsme se domluvily na mlčení. Byla nápomocná. Nejspíš měla špatné svědomí a toužila napravit starou křivdu na mém skutečném tátovi. Byl to kluk z neúplné, chudé rodiny, která byla pro moji babičku a dědečka nepřijatelná.

Jsou šťastní

Jak jsem je znala, dovedla jsem si to představit. Maminka nebyla silná osobnost, která by přetrhala s rodinou pouto a odešla za svou láskou. Sklopila hlavu, když Petra její rodiče vyhnali, a vdala se za muže, kterého jí sami vybrali. Tehdy už ale čekala mě…

Ten příběh mi přišel tak smutný, že jsem se nemohla dočkat, až se máma a Petr znovu setkají. Zároveň jsem byla zvědavá, jak se celá situace vyvine. Jejich shledání bylo neuvěřitelné. Neobešlo se bez slz. S tetou jsme přihlížely a musely se smát.

Venezuelské telenovely by mohly závidět. Ti dva se začali znovu navštěvovat a dnes spolu dokonce bydlí. Tolik se snaží si ty ztracené roky vynahradit. A nejen sobě. Petr si velmi rychle našel cestu i do mého srdce. Je to báječný táta, dědeček i pradědeček.

Jana (56), Znojmo