Kamila jsem poznala na střední škole. Líbil se mi, i já jemu, a vše nasvědčovalo tomu, že spolu začneme chodit. Pak ale do našich životů zasáhl osud.

Všechno to začalo, když mi v patnácti letech zemřel tatínek. Po jeho smrti jsme se přestěhovaly s mamkou k prarodičům na venkov. Do školy jsem dojížděla do sousední vesnice, kde bydlel Kamil.

Shodou náhod chodil i do stejné třídy jako já. Rozuměli jsme si spolu a brzy se z nás stali dobří přátelé. Chodili jsme spolu do cukrárny, do bijáku i na procházky.

Uplynulo několik měsíců a naše přátelství postupně přerostlo v lásku. Když nám bylo osmnáct a měli jsme po škole, tak jsme se, tehdy ještě v socialismu, vzali.

Osud nás rozdělil

Po svatbě jsme se přestěhovali do domku Kamilových rodičů. Jejich dům byl velký, a tak nám celé horní patro přenechali a umožnili nám, abychom si ho upravili a zútulnili podle svých představ. Dva roky od svatby se nám narodil syn Jaroslav.

Byli jsme šťastnou a spokojenou rodinou. Pak ale do našich životů zasáhl osud. Kamil musel narukovat na vojnu. Myslela jsem si, že se za pár let vrátí domů, ale to se nestalo. Kamil emigroval do německého Norimberku a já se synem zůstala v Čechách.

Práce a děti

Uběhlo dvacet let, během kterých jsme žili každý svůj život. Kamil se věnoval sochařství a pracovně cestoval po celé Evropě.

Já jsem se, když mi bylo třicet let, seznámila s Viktorem, se kterým jsem začala žít a přivedla na svět ještě jednoho chlapečka – Pavlíka. Kromě synů, které jsem nadevše milovala, jsem se naplno věnovala profesi tělocvikářky. Sport byl mojí vášní. Podnikala

jsem pěší i cyklistické výlety, v zimě jsem jezdila na hory lyžovat. Vedla jsem spokojený život, ale na skutečnou lásku jsem už nevěřila. Viktora jsem měla ráda a za mnohé jsem mu byla vděčná, ale nemilovala jsem ho.

Zasáhla nemoc

Když kluci odrostli a ten starší si našel přítelkyni, se kterou si pak našel vlastní bydlení, a ten mladší měl své vlastní koníčky a kamarády, takže doma už tolik času netrávil, ještě pořád jsem měla své hobby – sport.

Jenže pak osud zasáhl podruhé. Když mi bylo sedmačtyřicet, onemocněla jsem rakovinou. Přemýšlela jsem, co je špatně a co bych mohla v čase, který mi zbývá, změnit.

Na nic jsem ale nepřišla, jen jsem si uvědomila, jak moc chci žít dál. S nemocí jsem se rozhodla bojovat. Sama sobě jsem slíbila, že udělám vše, co bude v mých silách, abych ten svůj život mohla žít co nejdéle.

Oznámil mi, že odchází

Léčbu jsem zvládala relativně dobře a po několika měsících se dostavily první pozitivní výsledky. Během roku se toho událo hrozně moc. Přišla jsem o dobré zdraví a fyzickou kondici, na kterou jsem byla vždycky pyšná, a částečně i o svou práci.

Byla jsem hodně odkázána na pomoc druhých. Nakonec nemoc zasáhla i do mého vztahu s Viktorem. Když už jsem nebyla na umření a vše naznačovalo tomu, že se úplně uzdravím, oznámil mi, že ode mě odchází. Kupodivu mi to ani nevadilo. Svým způsobem jsem byla za jeho rozhodnutí vděčná.

Pod stromečkem

Trvalo několik měsíců, než jsem si svůj život opět poskládala dohromady. Zpomalila jsem tempo, získala klid, harmonii a co je hlavní, opět jsem uvěřila v lásku.

Můj milovaný Kamil, který z mého života odešel, když mi bylo dvaadvacet let, se do něj jako zázrakem opět vrátil. Potkala jsem ho náhodou u jeho rodičů, se kterými jsem se po celé ty dlouhé roky pravidelně vídala.

Byly zrovna Vánoce, druhý svátek vánoční, a já i moji synové jsme k nim byli pozváni na oběd. Vůbec jsem netušila, že tam bude i Kamil. Myslela jsem si, že je bůhvíkde ve světě, ani ve snu by mě nenapadlo, že se naše cesty ještě někdy spojí.

Když jsme se uviděli, zůstali jsme mlčky stát. Jen jsme na sebe koukali. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí a Kamil byl na tom podobně. Pak jsme si padli do náruče. V pevném objetí jsme zůstali několik dlouhých vteřin.

Když bylo po obědě, šli jsme na procházku. Celé odpoledne jsme si povídali o všem důležitém, co se během těch třiceti let v našich životech odehrálo. Kamil se stal úspěšným sochařem a pořád byl svobodný. Začali jsme se opět pravidelně scházet a pomaloučku jsme lepili náš vztah.

Žijeme naplno

Trpělivě a s láskou mi pomáhal s návratem do života. A předloni na jaře, když všechna vyšetření potvrdila, že jsem zdravá, jsme se vydali na pouť do Santiaga de Compostela. Vyrazili jsme spolu na cestu, kterou jsme započali před více než třiceti lety.

Užíváme si vzájemnou blízkost a každý den žijeme tak, jako by měl být tím posledním. Moje zkušenost mě totiž naučila, že nikdo neví, kdy ten jeho poslední den nastane…

Simona H. (56), Chrudim