Můj manžel byl skoro anděl, všechny kamarádky mi ho záviděly, žádná totiž tak hodného a laskavého muže neměla. Škoda, že jsem byla taková nevděčnice.

Odpustit bývá těžké, někdy tak těžké, že skoro nemožné. Bývá to však obrovská úleva, která je odměnou za odpuštění. Odpustíte-li, upřímně a celým srdcem, nikoli jen tak naoko, přestanete se užírat a drásat. Někdy to však trvá roky, ne-li desetiletí.

Vdávala jsem se po delší známosti, můj manžel byl anděl. Všichni to říkali a měli pravdu. Byl tak hodný, až možná trochu nudný.

Četl mi přání z očí. Chtěl být pořád se mnou, všechno dělal jen pro mě. Zbožňoval mě, nejraději by si mě postavil na podstavec jako sochu a uctíval mě jako bohyni.

Tohle vás dříve nebo později přestane bavit a přestanete si toho vážit. Člověk je tvor nevděčný. Po asi sedmi letech, to už bylo Andrejce pět let, mě to bavit přestalo a zamilovala jsem se do gaunera a bezcharakterního sukničkáře.

Zamilovala jsem se bláznivě a k smrti. Nemohla jsem bez něj žít. Byl ženatý, měl dvě děti, ale přísahal, že pokud od manžela odejdu, udělá totéž.

Beze slova odešel

Domluvili jsme si den a hodinu, kdy se oba přiznáme a kdy už nebude cesty nazpět. Oba jsme to také skutečně udělali. Manžel zkolaboval, málem ho odvezli do nemocnice.

Andrejku jsem odvezla k babičce, abych ji od té pohromy alespoň zpočátku izolovala. Večer téhož dne se můj muž, když se mu obnovily síly a dokázal zase mluvit, hýbat se a dýchat, beze slova sbalil a odešel.

Zatelefonovala jsem svému milenci, který se jmenoval Patrik, že je po všem a že mám volný byt. Přišel s kufrem, přinesl víno, strávili jsme báječný večer.

Když jsem se ráno probudila s vidinou života plného romantické lásky, házel si, bledý a zelený, věci do kufru. Docvaklo mu, že manželku opustit nedokáže. Občas se zapomenout u ženské, to ano, ale odejít od ženy a dětí, to rozhodně ne.

Rozzlobená

A tak mi dávný milenec zničil život. Manžel se ke mně už nikdy nevrátil, ať jsem žadonila, jak chtěla. Andrejku život bez táty zle poznamenal, pořád ne a ne pochopit, proč s námi tatínek, co ji hýčkal a zbožňoval, nebydlí.

Nejvíc jsem se zlobila sama na sebe, ale na svého milence jsem byla rozzlobená skoro stejně. Nenáviděla jsem ho. Kdybych ho potkala, tak ho začnu škrtit, umiňovala jsem si. Při každé vzpomínce na něj jsem se třásla nenávistí.

Po letech jsem ho potkala s manželkou, byl na první pohled nemocný, pohublý, chodil o holi. Vypadal tak zbědovaně, že jsem mu konečně dokázala v duchu odpustit. Stiskli jsme si ruce a usmáli jsme se na sebe. Bylo mi najednou líp.

Zuzana (64), Českolipsko