Ten víkend jsme si chtěli s manželem užít. Byli jsme spolu krátce. Naše láska se ale nezdála třem ženám, které nás obklíčily. Zachránil nás myslivec.

Náš pobyt v Krkonoších s manželem v době, kdy jsme se čerstvě vzali, předčil všechna očekávání. Ta vesnička, kde jsme se ubytovali, byla kouzelná. Horský hotel dýchal historií a lidským teplem. Majitelé byli milí.

Náš pokoj byl jako babiččina ložnice, kterou jsem si pamatovala. Nad starou postelí velký obraz s andělem a dvěma dětmi, v koutě velký křížek. Mého muže ten prostor nenadchl, já ale byla nadšená.

Viděla jsem to jako znamení, že budeme šťastní a narodí se nám dvě děti – chlapec a holčička. Stejné, jako byly vymalované na tom obrázku.

Divoké sny

Zatímco já spala jako zabitá, manžel měl v noci divoké sny. Několikrát se vzbudil, vyskočil z postele a díval se z okna. Ráno si stěžoval, že měl těžké noční můry, pronásledovaly jej tři divné ženy. Měly dlouhé drápy, strašné zuby a chtěly ho rozsápat.

V jednu chvíli se proměnily ve vlčice. Utíkal před nimi a raději skočil ze skály, když neměl jiného úniku. U snídaně pak sýčkoval o smrti a že prý budu vdova. Nejdříve jsem se tomu smála, pak jsem začala mít strach, že se můj muž pomátl.

Já neměla sny žádné a cítila jsem se naopak skvěle. „Pomůže ti procházka tou nádhernou krajinou, uvidíš,“ řekla jsem a vlekla manžela ven. Před chalupou se ustrašeně rozhlížel kolem, jako by mu hrozilo nebezpečí.

Držela jsem ho pevně za ruku a táhla ho k lesíku, který vybízel k návštěvě. Po chvíli to přece jen rozchodil, cítila jsem, jak křeč v jeho ruce povolila, a dokonce začal vtipkovat. Kráčeli jsme spolu pěšinou, bez cíle.

Že by líbánky po svatbě?

Tak jsme dorazily k vyhlídce. Byla na malé skále a byl z ní nádherný výhled. Najednou se ozvalo za našimi zády podivné zaskřehotání. Otočili jsme se a manžel hrůzou nadskočil.

Před námi stály tři ženy, byly podivné, vypadaly jako nějaké divoženky, nebo možná dokonce čarodějnice. Jedna se na nás usmála a povídá: „Že by líbánky po svatbě?“ Kývla jsem hlavou. „Žádný muž za to nestojí, zklameš se, jako všechny,“ povídá ta druhá.

A třetí dodala: „Lepší být co nejdříve vdovou!“ Podívala jsem se na manžela a viděla, že je úplně ochrnutý hrůzou, jako by byl zhypnotizovaný. Ženy se chytily za ruce a pak ta, co stála nejblíže, uchopila za ruku mě. Něco začaly mumlat.

Dejte pokoj!

Viděla jsem, jak manžel couvá k okraji vyhlídky, kde byl prudký sráz. Nebyla jsem schopná ani vykřiknout. Už jsem viděla, jak padá, když se ozvalo divoké štěkání psa. V poslední chvíli zachytil mého manžela myslivec, který šel se svým ohařem naštěstí kolem.

„Vy baby, si nedáte pokoj?“ zařval. „Musíte pořád škodit?“ Ty tři se zašklebily, otočily se a spěchaly po pěšině do lesa. „A vy si dávejte pozor, z vyhlídky tu už pár lidí skočilo.,“ povídá myslivec. „A byli to samí muži, ani jedna žena,“ dodal.

S manželem jsme se objali a pak spěchali do naší chatky. Ještě ten den jsme ji opustili, i když mně se tam líbilo. Našli jsme si místo jiné, kde byl spokojený i můj muž.

Stáňa (66), Břeclav