Při uklízení jsem našla krabici od bonbonů plnou starých, zažloutlých fotografií. Neměla jsem ji otevírat, ale bohužel jsem to udělala.

Všechno začalo nevinně – uklízením. Vánočním úklidem. Mívám předvánoční úkoly napsané v kalendáři, vždycky si vypíšu, co budu v ten který den smýčit. Na osudný čtvrtek připadlo uklízení obývacího pokoje. Když něco dělám, tak důkladně.

Vyndám všechny věci ze zásuvek, vytřu je, zbytečnosti vyhodím, ostatní vrátím na své místo. Tak se mi do ruky dostala krabice od bonboniéry. Blesklo mi hlavou, že jsem její obsah léta neprohlížela.

Krabička ukrývala staré fotografie, nikdy se mi nechtělo se v nich probírat. Důvod je nasnadě: Nerada si prohlížím samu sebe na fotografiích. Vždycky vypadám příšerně! Tentokrát jsem, ani nevím proč, udělala výjimku. Přitom jsem pospíchala.

Přesto jsem odklopila víko a zkoumala zažloutlé snímky. A pak jsem sebou trhla, málem s výkřikem. Držela jsem v ruce obrázek, který jsem neměla a nechtěla už nikdy vidět.

Začínající herečka Anna

Z desítek let staré fotografie se hezky usmívala dívka Anna. Poznala jsem to místo, stála na břehu Máchova jezera, blond vlasy svázané do culíku, úsměv, který muže připravoval o rozum. Nebyla na fotografii sama.

Vedle ní jsem se usmívala já, za námi se šklebili do objektivu můj manžel Tonda a ten její, Honza. Proradná zmije! Naši manželé byli velcí kamarádi, jezdili spolu trampovat do přírody snad od základní školy.

Na Annu jsem chtěla zapomenout, toužila jsem ji vygumovat ze svého světa, definitivně ji pohřbít – jenomže stačil pohled na starou fotografii, aby všechno znovu ožilo.

Když jsme se s Tondou vzali a já byla ta nejzamilovanější novomanželka na celém světě, a hodně mladá, bylo mi dvaadvacet, jeho dosud svobodný přítel Honza nás seznámil s novým objevem, Annou.

Byla to začínající herečka, zkoušela dělat i fotomodelku. Rozhodně k tomu měla předpoklady, ta zákeřná dlouhonohá blondýna s velkýma modrýma očima.

Odpustila jsem, ale nezapomněla

Hned po setkání na Máchově jezeře jsem ji pustila z hlavy. Nikoli nadlouho. Za nějakou dobu telefonoval Honza, že se musíme sejít. V kavárně mi smutně řekl, že Anna a můj muž… Rozpoutala jsem peklo! Jsem už taková horká hlava.

Tonda měl kufr za dveřmi, Anně jsem dala facku na jejím pracovišti. Půl roku Tonda žadonil, aby se směl vrátit domů. Teprve pak jsem mu odpustila – ale nezapomněla. Dokonce ani půl století, které mě od nešťastné události dělilo, mi nedovolilo zapomenout.

Držela jsem tu fotku v rukou a chtělo se mi jít za Tondou a roztrhnout ho. Pak jsem si řekla, že jsme dědeček a babička a že bych byla směšná, a roztrhala jsem jen obrázek.

Martina S. (59), jižní Čechy