Poklidný dům, kde bydlíme s manželem 30 let, se stal během několika týdnů válečnou zónou. Lidé, kteří se nastěhovali, nám dělají ze života peklo.

Do domu jsme se nastěhovali jako mladí manželé už dávno, vychovali v něm dvě děti a těšili se, že zde také dožijeme. Se sousedy jsme se dobře znali. Byli to samí skvělí lidé, s mnohými jsme se sblížili a brali je jako přátele.

Vycházeli jsme dobře i s romskou rodinou v patře nad námi. Noční klid dodržovali, slušně zdravili a nevyvolávali konflikty.

Jednou za rok k nim sice přijeli na návštěvu jejich slovenští příbuzní, a to pak celý víkend slavili, zpívali a tancovali, my jsme ale měli pochopení. Někdy jsme se nechali dokonce strhnout tím jejich vášnivým temperamentem a přidali se.

Drastické změny

Náš dům získal po revoluci v restituci pán, který se k nám zachoval dobře. Nepatřil mezi ty zlatokopy, kteří začali šponovat nájem a odpojovat nájemníkům plyn, aby je z domu vyštvali Tak jsme si spali na vavřínech mnoho let.

Jenže majitel zemřel a jeho dědicové dům prodali. S novým majitelem se vše změnilo. Sociálně slabší neunesli nájem, který rapidně zvýšil, tak se museli odstěhovat. Do bytu romských nájemníků se nastěhovali noví lidé.

Jejich bujarou oslavu vystřídaly divoké noční hádky. Když to trvalo několik dní, odchytila jsem novou nájemnici na schodech a slušně jí sdělila, že musí dodržovat noční klid. Položila na schody tašky s nákupem a dala ruce v bok: „Starej se vo svý a trhni si!“

Smála se mi do očí

Krátce na to byla u nás naše pětiletá vnučka. V neděli ráno se mě zeptala, co znamená slovo, které rozhodně nepatří do slovníku dítěte. „To je velmi ošklivá nadávka. Kdepak jsi ji slyšela? Ve školce?“ – „Ale nééé, slyšela jsem ji ráno v koupelně ze světlíku.“

Hned jsem věděla, odkud vane vítr. Zazvonila jsem u sousedů. Otevřela mi madam v župánku. „Co chcete?“ Sdělila jsem jí, že by svůj nechutný slovník neměla šířit světlíkem, aby ho neslyšely děti. Vysmála se mi.

„Jsem doma, můžu si říkat, co chci!“ Pak razantně zabouchla. Aspoň že mi tentokrát vykala. Hádky těchto sousedů se nesly domem jako ozvěna každou noc.

Požádali jsme společně s dalšími nájemníky právníka, aby jim napsal dopis, že pokud budou i nadále hrubě porušovat domovní řád, budeme to řešit soudně.

Vyhrožují a děsí

Nepochodili jsme. Co si to dovolujeme, vždyť oni platí řádně nájem a my nemáme právo je šikanovat. Prý jsme se proti nim spikli. To oni nás dají k soudu a tam teprve uvidíme. Asi týden poté jsme měli u našeho auta rozřezané pneumatiky.

Podali jsme trestní oznámení na neznámého pachatele, ač jsme tušili, kdo to udělal. Jenže nikdo nikoho při činu nepřistihl. Musím přiznat, že se těch lidí bojím.

Soused si na mě dokonce počíhal a mezi čtyřma očima mě varoval, že pokud nepřestaneme, máme se těšit na odvetu. A že má dlouhé prsty. Prý jsem celou šikanu rozpoutala já. Takže budu první na řadě…

Lucie (51), Ostrava