Je hrozné, když nemáte tušení, kdo je váš otec. Nikomu bych to nepřála. Jenomže pravda, jak už to tak bývá, nakonec vyjde najevo.

Trápilo mě, že nemám ponětí, kdo je můj táta. Máma to neustále zlehčovala, tvrdila, že si přece vystačíme samy, my dvě šikovné holky, a že je natolik schopná, aby mi tátu dokázala nahradit.

Bylo hezké, že se tolik snaží, že nefňuká a zkouší být statečná, ale to, co říkala, byly nesmysly. Žádná ženská přece nedokáže nahradit tátu, i kdyby se sebevíce snažila, protože to prostě nejde.

To je, jako by jablko zkoušelo nahradit hrušku. Vyrůstala jsem bez táty, aniž jsem znala jeho jméno, což mě hryzalo. Jako bych byla nějaké ptáče, které se vylíhlo z vejce.

Škemrat na mámě bylo zbytečné, žebrala jsem tisíckrát, aby mi řekla, kdo je můj táta, ale stále jen opakovala: „Ta informace by ti nebyla k ničemu. Byl to bezcharakterní bídák. Nech to plavat.“

Jméno a adresa

„Copak se o tebe špatně starám?“ namítala, když jsem na ní loudila otcovo jméno, a pokud možno i adresu. Starala se o mě, vařila teplé večeře, vydělávala slušné peníze, abych se nemusela v ničem omezovat.

A místo aby naříkala, že na ni život naložil těžké břímě, spíš si z toho dělala legraci. Byla skvělá, až na tu jedinou „maličkost“. Ale ona se ta pravda většinou ukáže, dříve nebo později…

Jednou v předjaří, když to klouzalo, jsem ráno u domu našla na zemi chlápka, zlomil si ruku. Protože pracuji jako zdravotní sestřička, odvedla jsem ho k nám na středisko, kde jsme ho ošetřili.

Tam mi samozřejmě vysypal jméno, adresu, všechno, což jsem svědomitě zapsala do lejster, aniž jsem tušila, že si v tomto okamžiku zapisuji jméno a adresu, o něž škemrám od nejútlejšího dětství. Jméno a adresu svého otce.

Velká láska

Během rentgenování a sádrování jsme si povídali, vyprávěl, že v našem městě dlouho nebyl, ale že mu to nedalo a po letech se vypravil za někdejší velkou láskou, po které se mu stýská. Sdělil mi i její jméno, a bylo to jméno mé matky.

Rozechvěle jsem se optala, proč spolu už nejsou a zdali ta láska zůstala bez následků. „Byl jsem tehdy ženatý,“ ochotně vyprávěl. „Bál jsem se říct to ženě, měl jsem strach z rozvodových tahanic, a tak jsem, já vůl, o svou lásku přišel. Jistěže to zůstalo bez následků, jsem bezdětný.“

A tak jsem si ho vzala ven z ordinace a na chodbě jsem mu tiše sdělila, že zas tak úplně bezdětný není. Byla to krásná chvíle, jásal a objímal mě tou jednou, nezlomenou rukou.

Později jsme se společně odebrali za mámou, řekla jsem jí, že jsem si tátu sama našla a doufám, že už ho nikdy neztratím. A neztratila jsem ho. Zůstali s mámou spolu.

Jana (60), okolí Zlína