Svět je malý a o náhody tu není nouze. A právě jedna taková náhoda úplně změnila našemu příteli Karlovi život, a určitě k lepšímu.

Už je to dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Byli jsme ještě docela mladí, šli jsme s manželem na procházku a potkali jsme jednu známou s kočárkem.

Znali jsme ji jen trochu, ale i tak jsme se s ní zastavili, abychom se zeptali, jak se jí daří, a abychom pochválili v kočárku sedící batole. Jenomže právě při pohledu na něj jsme se oba, Pavel i já, zarazili.

Dítě jako by z oka vypadlo našemu společnému kamarádovi. Čučeli jsme na ně s otevřenou pusou. Potom jsme je rozpačitě pochválili, jak se sluší a patří, a urychleně se s tou mladou ženou, byla to svobodná matka, rozloučili.

„Říkám ti, je to Karlovo dítě,“ vyhrkl můj muž, sotva kočárek zmizel za rohem. Náš kamarád Karel a tahle mladá maminka spolu nějakou dobu chodili, ale pak se rozešli. „Je to Karlovo dítě,“ trval na svém můj manžel, „a Karel o tom nemá ani ponětí. A vědět by to měl.“

Kapičky potu

Nasedli jsme do auta a řítili se za Karlem. Ťukal si na čelo. „Vy jste se zbláznili, kde bych vzal dítě?“ divil se. „Buďto vám straší ve věži, nebo jste pili.“ Jenomže já jsem v té době byla v šestém měsíci a Pavel je abstinent.

Karel se pak ale řádně zamyslel, zbledl a na čele mu vyrazily kapičky potu. „No úplně vyloučeno by to nebylo,“ mumlal zděšeně. „Rozešli jsme se ve zlém. V hodně zlém. Ona byla suchar a já, no však mě znáte. Já zas takový suchar nejsem.

Došli jsme k závěru, že rozdílnost našich povah by nám nedovolila žít spolu, a tak jsem vzal roha. Nikdy se ani nezmínila, že by náš vztah nezůstal bez následků. To dítě může být klidně někoho úplně jiného.“ Odpověděli jsme s Pavlem jednohlasně: „Nemůže.“

Brouk v hlavě

Zanedlouho jsme se sešli znovu a Karel nám vyprávěl, jak to bylo dál. Pochopitelně jsme mu nasadili brouka do hlavy. Rozjel se za Janou, bývalou přítelkyní. Zastihl ji při návratu z procházky.

Podoba děcka jej udeřila do očí, hned si vybavil, že přesně takhle vypadá on na černobílých fotografiích v prastarých albech. Jana nezapírala, asi na to byla příliš unavená.

Vysvětlila, že po všech těch hádkách usoudila, že sotva mohou žít spolu, a rozhodla se být svobodnou matkou. Pohádali se i nad kočárkem s udiveným batoletem, protože Karel křičel, že s tím nesouhlasí a že má svá práva.

Byl to kluk, kluka si moc přál. Od toho dne už zůstali s Janou spolu. Občas to skřípe, jindy to zas drhne, ale spolu jsou dodnes.

Kateřina (60), jižní Morava