Byl máj, všechno kvetlo a hrdliččin zval ku lásce hlas. A tak jsem ho poslechla a zamilovala se do hezkého spolužáka. Mělo to však háček. Naši první lásku ničila jeho žárlivost.

Bylo mi čerstvě osmnáct let, byl máj a kolem kvetly všechny stromy a keře. A já se zamilovala. Měla jsem ve třídě ctitele. Jmenoval se Antonín a napsal mi na lísteček utržený z pytlíku od svačiny, že mě miluje.

Ihned jsem začala doma otravovat, že nutně potřebuji novou sukni a nové boty. Mělo to bohužel jeden jediný malinkatý háček, což se ukázalo až o něco později, když už jsme si řekli, že spolu chodíme, a já byla šťastná jako blecha.

Původně to vypadalo, že ten drobný háček společně překonáme, ale postupem času se z háčku stal hák.

První hádka

S Antonínem lomcovala žárlivost. Rozčílil se, i když jsem se na někoho jen podívala. Což byl problém, protože ve třídě s vámi kdekdo zapřede hovor, spolužáci, učitelé, a to se jim pak do těch očí dívat prostě musíte.

Jednou mě po hodině matematiky Antonín seřval, že mě prý pozorně sledoval a já celou dobu okouzleně zírala na našeho mladého matikáře. To už jsem se fakticky naštvala.

„A kam mám jako koukat, když vykládá látku a píše na tabuli?“ ptala jsem se. Rozhořela se naše první, leč zdaleka ne poslední hádka.

Byla jsem zamilovaná, a tak jsem mu výbuchy vzteku odpouštěla, dokonce jsem i tolerovala, když se na mě někdo usmál a on na něj zavolal: „To je moje holka, tak na ni nekoukej!“ Náš vztah bohužel spěl k neodvratnému konci.

Třídní sraz

Na pomaturitním večírku jsem pochopitelně tancovala i s dalšími spolužáky, což Tonda nerozdýchal a před hospodou na mě řval. To byla poslední kapka, oznámila jsem mu, že spolu končíme. Dost jsem to obrečela.

Potom jsme se celé roky neviděli, ale ne snad, že bych na něj zapomněla. Vzpomínala jsem, přece jen, byla to první láska, a veliká. Doufala jsem, že i on si někdy vzpomene a uvědomí si, jak se ke mně choval.

No a potom přišel ten třídní sraz po deseti letech od maturity. Srdce se mi div nezastavilo, když jsem Antonína uviděla. Padli jsme si do náruče, jen tak beze slova, a dlouho jsme tak zůstali.

Potom jsme si povídali celý večer a on se mi omlouval za to, že byl tehdy mladý a nevyzrálý. Protože ani jeden z nás neměl známost, pochopili jsme, že jsme nejspíš oba čekali na tento den.

Do roka jsme se vzali. Ne že by manžel ani za mák nežárlil, ale už to dokáže držet na uzdě. A já mu nedávám k žárlivosti příčinu.

Ludmila (66), Vsetín