Možná to také znáte. Děti odrostou, vnoučata začnou chodit do školy, kde mají své zájmy, a my, babičky, se najednou ocitneme na vedlejší koleji. Co pak s námi, že?!
Přesně v té podivné etapě, kdy mi chybělo, že po mně nikdo nic nechce, jsem se najednou ocitla. To prázdno bylo divné a dusivé.
Když mi pak zavolalo jedno z mých dětí a navrhlo, že bych mohla s celou rodinou na výlet, souhlasila jsem, i kdybych tam po čtyřech měla dolézt.
Měla jsem šílenou radost, hlavně proto, že mi Petr oznámil, že plánuje jet do hor, kam jsme jezdívali kdysi za mým dědou.
Vzácná nabídka
Těch příležitostí, abych si užila rodinu, bylo poslední dobou tak žalostně málo, dokonce bych řekla, že čím dál méně, a tak jsem bez zaváhání souhlasila. Petr s Lenkou bývají stále v práci, a vnoučata ve škole a kromě ní mají spoustu svých zájmů a kamarádů.
To, že chtějí do svých plánů také jednou zahrnout i mě, byla prostě nabídka, která se neodmítá. Společně jsme vše naplánovali a já jsem se nemohla dočkat. Jen oni čtyři plus já, žádné další osoby, jako kamarádi, a podobně.
Vzpomínky na dětství
Ráno v sobotu jsme nasedli do auta. Petr řídil, Lenka seděla a koukala do mapy, což mě udivilo, vzhledem k tomu, že dnes každý používá navigaci. Pochopitelně, že mě to překvapilo mile. Já seděla mezi vnoučaty, na klíně koš se sendviči a čaj s citrónem.
Cesta nám trvala tři hodiny. Celou dobu jsme si povídali a nejvíc jsem mluvila já. Vyprávěla jsem jim o svém dětství a oni zvědavě poslouchali. Popisovala jsem, jak jsem jako malá chodila do hor s dědečkem, sbírali jsme borůvky a poslouchali ptáky.
A taky jsem jim líčila, co vše mě dědeček naučil a jak se snažil, abych si uměla v přírodě poradit a nebyla jen rozmazlená princeznička.
Idylický výšlap
K chatě jsme dorazili kolem poledne. Byla to malá, dřevěná roubenka, hezky postavená, v příjemném prostředí hned u lesa. Před ní se rýsoval výhled na jezero. Vytahali jsme věci z auta a zabydleli se.
Plán byl jednoduchý: procházka, pak večer u ohně a grilování. Vyrazili jsme hned. Stezka vedla nahoru, skrz borovicový les. Vzduch voněl pryskyřicí, slunce prosvítalo skrz větve. Roman pobíhal kolem a sbíral kamínky, kterými si házel.
Sofinka mi držela ruku: „Babi, ukaž, jak se poznávají stopy zvířat.“ Předváděla jsem se, jak to šlo: „Tady je srnčí stopa, vidíš ty malé otisky?“ Lenka nás po cestě fotila, Petr nám nesl batoh s vodou a sušenkami. Bylo to naprosto idylické odpoledne.
Bouřka nám dala pěkně zabrat
Asi po hodině jsme došli k vyhlídce. Seděli jsme na skále, jedli přinesené sušenky a kochali se výhledy. Najednou se však zatáhlo. „Bouřka?“ vylekala se Lenka. Petr se podíval na počasí do telefonu: „Měla by nás minout.“
Ale vítr notně zesílil a kapky začaly padat. „Rychle zpátky,“ řekl Petr. Sestupovali jsme, jenže déšť houstl, až lilo jako z konve. Stezka se proměnila v bahno, klouzalo to naprosto pekelně. Roman vzápětí po bahnitém podkladu sjel a zahučel do křoví.
„Au!“ zakřičel. Petr ho hned vytáhl, ale viděla jsem, že si vnuk poranil nohu a kotník mu doslova před očima otékal. „Nemůžu chodit,“ sténal. Bouřka zuřila, hromy duněly. „Co teď?“ panikařila Lenka. Sofinka plakala: „Mám strach, babi!“ Petr chlácholil syna.
Já se snažila zůstat klidná. „Poslouchejte,“ řekla jsem. „Musíme se dostat dolů. Petr ponese Romana, Lenka povede Sofinku a půjdete opatrně za mnou, já tyhle stezky znám z mládí.“
Petr zaváhal: „Mami, ty? V tom dešti?“ Ale viděl, že nemáme na výběr. Signál byl slabý, zavolat pomoc nešlo.
Velké deštivé dobrodružství
Tak jsme šli. Já vpředu, opírala jsem se o pevný klacek, co jsem si našla na zemi. Každý krok byl boj. Déšť tvořil neprůhlednou hradbu a boty se bořily do bláta. Vzpomínala jsem si na dědečka, jak jsme jednou zabloudili v mlze.
Taky jsme to zvládli, hlavně proto, že děda zůstal klidný a nepanikařil. O to jsem se snažila i já. Jenže po půl hodině jsme narazili na problém. Potok se za tu chvíli rozvodnil. Normálně bychom ho přeskočili, ale teď byl divoký.
„Nemůžeme přes něj přejít,“ vyšilovala Lenka. Vydali jsme se tedy kousek po proudu a doufali, že třeba najdeme místo, jak se dostat na druhou stranu. Po půl kilometru ležel strom přes vodu.
Napřed zkusil pevnost Petr, a když ho udržel, následovali jsme ho jako husy. Srdce mi bušilo, ale přešla jsem. „Vidíte? Společně to zvládneme,“ řekla jsem, když jsme byli na druhé straně. Samozřejmě že když jsme docházeli k chatě, déšť začal slábnout. Ale ani jsme to nekomentovali, to prožité dobrodružství bylo mocnější.
Rodina má držet pospolu
Ošetřili jsme Romanovi podvrtnutý kotník, dali jsme si všichni horkou sprchu, Lenka uvařila čaj, já zapálila oheň v krbu. Seděli jsme u něj, zabalení do dek. Večer jsme hráli karty a smáli jsme se tomu, jak se nám ten výlet vydařil. Ráno bylo slunečné.
Roman kulhal, ale usmíval se. Nakonec to byl fajn víkend. Cestou domů jsme mluvili o dalších plánech. Jeden z nich se týkal i dovolené u moře a mě mile překvapilo, že se v nich počítalo i se mnou.
Ten výlet nebyl jen dobrodružství, ale pro nás všechny i důkazem, že je nám spolu dobře. Tři generace a stále si máme co říct.
Jarmila D. (65), Opava