Nastupovala jsem na první místo s velkými sny a představami, jak změním celé školství a hlavně své žáky. Ale pedagogy jsem změnit neuměla.
O své profesi jsem měla jasno, už když jsem šla k zápisu do první třídy. Budu paní učitelkou! Řekla jsem jasně a nahlas. Na rozdíl od většiny spolužáků jsem se svého předsevzetí držela. Šla jsem posléze na střední pedagogickou školu a pak na vysokou. Chtěla jsem učit češtinu a dějepis, to byly moje největší lásky.
Plná nadějí
Vždyť je historie krásný předmět, člověk se z ní tolik dozví! I český jazyk se může učit zábavně, o tom jsem nepochybovala. Když jsem nastoupila na první místo a dostala hned svou vlastní třídu – 7.B., nemohla jsem se dočkat, až své žáky poznám.
Ano, měla jsem trému z prvního školního dne, ale kdo ji neměl? Vcházela jsem do „své“ třídy plná nadějí a předsevzetí… Sedmá třída! S nimi lze ještě čarovat!
Do třídy se mnou šel tehdy pan ředitel zdejší základky. To byla persona, která vzbuzovala respekt. Děti se postavily okamžitě do pozoru a on mě představil. Obrátil se a zase odešel.
Geniální nápad
Jakmile se za nejvyšším zavřely dveře, do dětí jako když střelí. Ti vzadu si kopali zmuchlaným papírem, ostatní se začali bavit, jen tři žáci v prvních lavicích na mě dychtivě upírali oči. Zkusila jsem zvýšit hlas, ale nebylo to nic platné.
Neměla jsem to v plánu, ale musela jsem udeřit třídní knihou o stůl. „Bude to nějaká nervóza!“ zaslechla jsem něčí poznámku na můj účet. Hned jsem jim oznámila, že si dáme malou slohovou práci na téma, co se mi na škole nelíbí a co naopak líbí.
Co by stálo za to zlepšit. Když jsem začala rozdávat papíry, žáci ztichli. „Nejlepší příspěvky dáme do školního časopisu,“ utrousila jsem. „My máme nějaký školní časopis?“ zeptal se ten nedrzejší ze všech, který měl připomínky ke všemu.
„Odteď ho máme a ty na to budeš dohlížet!“ Myslela jsem, že mu tím zavřu pusu, ale to jsem ho podcenila. „A bude za to nějaká odměna?“ zeptal se ten výrostek. Slíbila jsem mu, že se mu práce na školním časopise může mu vynést lepší známku z češtiny.
To se líbilo nejen jemu, ale i ostatním žákům. To se mi povedlo, říkala jsem si. Škola hrou! Geniální! Druhý den věděl o školním časopisu nejen ředitel, ale i kolegové. Za týden se mě ptali i rodiče, jestli bude v redakční radě i někdo z nich.
Musela jsem pryč
„To jste si kolegyně spískala přesčasy,“ smál se mi ředitel. Ale já jsem cítila, že jdu správnou cestou. Povedlo se mi založit školní časopis a motivovat žáky k článkům, díky časopisu se začaly vymýšlet i různé školní akce.
Děti samy byly motorem i studnicí nápadů. Což se ovšem nelíbilo některým pedagogům. Byla to pro ně totiž práce navíc. A tak to nebyli žáci, u koho jsem padla v nemilost, ale učitelský sbor. Celé to dopadlo tak, že jsem na škole vydržela jen dva roky.
Dovedla jsem svou milovanou třídu do zdárného konce základní školní docházky, a pak jsem přešla na školu jinou. Tam jsem své aktivity nestihla rozjet, protože jsem odešla na mateřskou. Po ní jsem nastoupila na střední školu pedagogickou. Budoucí učitelky – to šlo samo!
Vlasta (64), Děčín