Je to už dávno, ale pamatuju si to jako dnes. Kamarádi mě zavřeli na hřbitově a utekli. Tehdy za mnou někdo přišel, a nebylo to běžné setkání.

Vesnice, kde jsem jako dítě žila, neměla moc míst, kam by děcka mohla jít. Žádná hřiště tam nebyla, široko daleko byla jen samá pole, pak rybník a hřbitov. Právě ten byl častým cílem naší dětské party. Kdo měl nejvíc odvahy, obešel jej sám celý.

Na to se já nikdy necítila. Děsila mě už myšlenka na to, že bych se měla jen přiblížit k bráně. Některé děti to ale zvládly snadno, a tak přišly s další výzvou. Měly jsme jít na hřbitov.

Pro odvážné

Samozřejmě jsem se bála, ale styděla jsem se to přiznat. Souhlasila jsem. Myslela jsem si, že v partě to bude jednodušší. Pamatuji si, že jsem držela za ruku kámošku a ona se třásla stejně jako já.

Starší kluci otevřeli bránu hřbitova, všichni jsme se seřadili vedle sebe a udělali první krok. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Stejně jsem zadržela dech a čekala, co bude dál. Nic se nestalo. A tak jsme vešli na hřbitov.

Chvíli jsme se tam procházeli, když kamarádka řekla, že musí jít domů. Vím, že se bála, třásla se jí i brada. Mně bylo šest a snažila jsem se ukázat, že já to zvládnu. Tak jsem zůstala.

Zabouchli bránu

Chvíli poté kluci začali utíkat. Nevěděla jsem, co se děje. Jen jsem tam stála a koukala. Vyběhli ze hřbitova, zabouchli bránu a byli pryč. Po chvilce mi došlo, že jsem na hřbitově sama! Páteří mi projel mráz a nebyla jsem schopná pohybu.

Po chvilce jsem se odvážila pohnout. Pomalu jsem šla k bráně a neustále se rozhlížela kolem sebe. Brána se asi nějak zasekla, nebo jsem byla příliš malá a slabá, zkrátka mi nešla otevřít. To už jsem začala natahovat.

Klesla jsem na nedalekou lavičku a rozbrečela se. Po chvíli jsem zaslechla ženský hlas. „Nebreč, děvenko, vždyť se nic nestalo,“ říkala mi stará paní, která stála kousek ode mě. Přišla blíž a podala mi kapesník. Utřela jsem si oči a pořádně se vysmrkala. Díky její přítomnosti mě strach opouštěl a bylo mi najednou mnohem lépe.

Pocit bezpečí

Poděkovala jsem jí. Ona si pak přisedla, ale nic neříkala. Sálalo z ní dobro a ještě něco. Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale když jsem se k ní otočila, nebyla tam.

Nikomu jsem o setkání se starou paní neřekla. A byla bych na ni snad i zapomněla, kluci mě tehdy vysvobodili a já ani nepřišla pozdě domů, tak nebyl důvod.

Rodinné album

Jenže o Vánocích maminka vytáhla staré fotografie a vzpomínala na ty, kteří už nejsou mezi námi. Na jednom obrázku jsem poznala tu starou paní. Byla to moje babička, která zemřela ještě před mým narozením…

Eva S. (69), Náchod