Se sestrou jsme si pořídily roubenku. Těšily jsme se na klidné stáří. To se ale nekoná. V noci slyšíme zvonek, který roubenka nemá.

Sestra Ludmila a já jsme zůstaly na stáří osamocené. Máme za sebou nepovedená manželství. Ani jedna z nás nemá děti, ke kterým by upnula svůj život. A tak hodně času trávíme společně.

Když přišla sestra s nápadem, abychom si napůl koupily nějakou chatrč, nadšeně jsem souhlasila. „Vždyť my nikoho nepotřebujeme. Vystačíme si spolu,“ pronesla a svému nápadu zatleskala.

Chata v lesích

Naše finanční možnosti byly omezené, takže jsme se rozhlížely po skromné chatě o dvou místnostech. Když jsem našla jednu zastrčenou roubenku v lesích, měla jsem jasno.

I Ludmile se líbila, takže jsme se na ni při první příležitosti jely podívat. Roubenka měla výhled přímo do ráje. Nakonec byla mnohem větší než v našich představách. S majitelem byla dobrá domluva, nakonec nám i slevil.

Vzbudil mě zvonek

Původní vybavení se nám natolik líbilo, že jsme si ho v roubence nechaly. Já jsem si vzala pokoj v dolním patře a Ludmila nahoře. Společenská místnost byla tak velká, že by se nás tam vešlo deset. My jsme ale nejvíce času trávily na verandě s knížkou v ruce.

Po pár prvních nocích jsem kolem jedné hodiny nad ránem slyšela zvonek. Jeho zvuk byl tak intenzivní, až jsem vstala z postele a šla k hlavním dveřím. Otevřela jsem, ale nikdo tam nestál.

Rozespale jsem znovu ulehla. U snídaně se mě sestra ptala, jestli jsem v noci také slyšela ten zvonek. „Aha, tak to nebyl jen sen. Já se šla podívat ke dveřím, ale nikdo tam nebyl,“ řekla jsem jí.

Během dne jsme lelkovaly kolem roubenky a vymýšlely, co kam zasadíme. Pak se Ludmila zastavila u dveří a zamyšleně pronesla. „Víš, co je divný? Žádný zvonek tu není.“

Vytřeštila jsem oči. „Tak se nám to asi jen zdálo,“ zlehčovala situaci. „Jako že bychom obě měly stejný sen? To je trochu divné, nemyslíš?“ vážně jsem se na ni podívala.

Nechtěla jsem to dát na sobě znát, ale velmi mě to vyděsilo. A ještě víc mě dostalo to, že se zvonění opakovalo další noci.

Sestra se změnila

Do toho všeho mám pocit, že s Ludmilou něco je. Její výraz se značně změnil. Vidím v něm zlost a vztek. Už to není ta hodná a milující sestra. A myslím si, že za to může ta chalupa. Už několikrát jsem si všimla stínu, který se kolem nás mihne.

Zvuky, které roubenka vydává, také nejsou běžné. Nechci působit jako stará bláznivá bába, ale myslím si, že zde nejsme sami. Ludmila teorii o duchovi odmítá. Já už ale asi nemám žaludek na to, abych každou noc trnula strachem.

Chci se odstěhovat, jenže ne bez Ludmily. Ta chce však zůstat. Mám strach, jestli ji neovládá nějaká vyšší moc. A bojím se, co nás tu ještě čeká…

Jitka R. (72), Jeseník