Když je vám osmdesát, přestanete mít iluze, že tu budete navěky. Na druhou stranu má ale člověk pořád dost sil na to, aby se dokázal pořádně radovat z maličkostí.
Mám za sebou jeden obyčejný život plný drobných starostí i radostí. Potkal mě však velký zázrak: sedm sourozenců.
Jsme staří, ale pořád jsme, byť nás život rozesel do celého světa. Na mé osmdesátiny jsme se měli zase všichni sejít a mně se mohlo štěstím srdce rozskočit.
Bylo nás osm
Já jsem nejstarší ze všech sourozenců. Po mně přicházeli na svět ti ostatní. Náš benjamínek se narodil, až když mně bylo šestnáct let. Maminka říkala: „Bůh nám dává tolik, kolik unese.“ Tatínek se jen usmíval a říkal: „Hlavně ať jsme zdraví.“
Bydleli jsme v malém domku na kraji vesnice u Plzně. Tři pokojíky, společná kuchyně, zahrada, kde jsme se honili, kopali brambory a tajně kouřili první cigarety schovaní za stodolou.
Pak jsme dospěli
Každý jsme se rozutekli jinam. Já zůstala v Čechách. Nejstarší bratr Karel utekl v roce 1978 do Německa. Utekl přes zelenou hranici a pak se oženil s Němkou, se kterou má tři děti. Druhý bratr Pepa emigroval do Kanady.
Měl tam možnost skvělé práce, kterou mu nabídli díky jeho stipendijním výsledkům a kterou mu tady zakázali, takže tam zůstal.
Každý v jiné zemi
Sestra Marie se vdala za vojáka a odjela s ním do Gruzie. To bylo ještě v dobách Sovětského svazu. Ano, naše rodina je plná protikladů. Dnes učí na univerzitě a my se o ni občas dost bojíme. Další sestra, Hana, šla za láskou až do Austrálie, do Sydney.
Závidím jí pláže i klokany. Nejmladší bratr Milan zůstal doma nejdéle, ale v devadesátých letech odjel do Ameriky, do New Yorku, prý „na zkušenou“.
Ze zkušené je celý život a dnes se má výborně, protože vlastní malou restauraci s českými knedlíky, které dělá na všechny způsoby. A nejmladší sestra, Lucka, se provdala za Francouze a žije v Provence. Za tou jezdím nejčastěji. Splnila si sen, pěstuje levanduli a posílá mi fotky fialových polí.
Sejít se je těžké
Posledních dvacet let jsme se vídali jen občas, ale nikdy to neklaplo tak, abychom se sešli všichni. Pohřby, svatby, občas Vánoce u někoho doma. Vždy ale někdo chyběl.
Protože nevíme, kolik nám zbývá času, rozhodla jsem se na své narozeniny udělat velkou rodinnou sešlost a dar si přála jen jediný: Abychom se zase všichni sešli. V domku, který jsme zdědili po rodičích a který teď stojí prázdný, protože já už v něm nebydlím. Je příliš velký, mně stačí můj malý byt v Plzni.
Rodinná sešlost
Začali jsme plánovat. WhatsApp skupina „Osm statečných“ byla najednou plná zpráv, fotek, smajlíků. Každý psal, co přiveze.
Karel německé klobásy a pivo, Pepa javorový sirup a kanadské sušenky, Marie pomeranče, Hana australské víno a eukalyptový med, Milan americké sladkosti a odveze si prý recept na české koláče, Lucka francouzský sýr a levandulový sirup. Já jsem slíbila, že upeču bábovku podle maminčina receptu.
Všechno vypuklo loni v létě
Napřed jsme do rodinného domu dorazili my s manželem. Jezdívali jsme sem barák alespoň trochu udržovat, ale před příjezdem sourozenců jsme chtěli pořádně vygruntovat a nachystat všem spaní. Vyvětrali jsme, umyli okna, a dokonce natřeli stůl na zahradě.
Pak přijel Karel s manželkou, oba v autě plném dárků. Jejich děti poslaly fotky i s vnoučaty. Pak přicestoval Pepa z Kanady, a i když měl za sebou dlouhý let, oči mu zářily. Marie se objevila záhy poté, usmívala se a všechny objímala.
Hana s manželem dorazili z Austrálie opálení a usměvaví. Poslední byl na místě Milan, pěkně s novým tetováním na předloktí a v kšiltovce, ve ktreré vypadal o dvacet let mladší.
A nakonec přifrčela i Lucka se svým Francouzem. Když jsme se všichni sešli na zahradě, napřed zavládlo podivné ticho. Bylo to tak vzácné zase se sejít, až nám to vzalo dech. Pak někdo řekl: „No nazdar.“
Zvláštní napětí
A najednou jsme se smáli, plakali, objímali se. Byli jsme jedné krve. Stejné oči, stejný smích, stejná gesta. Celý víkend jsme jedli, pili, vzpomínali.
Vyprávěli jsme si o dětství, jak jsme se schovávali před tatínkem a jak ho mamina vždy srovnala, když přišel opilý, jak jsme sbírali jahody a prodávali je na trhu, jak jsme se hádali o poslední kousek chleba.
Pak o našich životech, o emigraci, o strachu, o radosti z nového života, o tom, jak nám chyběla rodina. Každý měl svůj příběh, ale všichni jsme měli jedno společné: tenhle dům a vzájemnou lásku. V sobotu večer jsme seděli u ohně.
Milan vytáhl kytaru, Lucka zpívala francouzsky, Karel německy, já česky. Osm českých sourozenců, světové manželky a manželé, skoro jsme se nevešli na společnou fotku při odjezdu. Pevně doufám, že to nebylo naposled, co jsme se takhle sešli. Byl to ten nej dárek k narozeninám!
Apolena V. (80), Plzeň
