Snacha se tvářila jako neviňátko, mně ale bylo jasné, že hraje levou. Elektřina mi nejde zásadně v době, kdy jsme spolu samy doma.

Zase jsem si zalila šálek kávy studenou vodou. Vylila jsem tu blátivou břečku do záchodu, znova zapnula rychlovarnou konvici a ani ťuk. Bohužel už jsem věděla, odkud vítr vane! Chtěla jsem rozsvítit, ale nic.

„Hergot!“ zaťala jsem bezmocně pěst a počítala v duchu do deseti. Tohle se stalo už pokolikáté, a vždy v době, kdy můj syn odjel na služební cestu. Pro mě to znamenalo jedno, budu zase na bůhví jak dlouho bez proudu.

Přesto jsem pro jistotu vyšla do patra našeho domku, kde bydlí ‚mladí‘. Zaklepala jsem. „Jde vám elektrika?“ zeptala jsem se zbytečně, protože snacha si fénovala vlasy.

„Zase máš nějaký problém?“ otočila se na mě. Neřekla jsem nic a šla raději pryč. Vždyť co, k večeři můžu mít vodu s chlebem a pak si udělám ‚černou hodinku‘, řekla jsem si.

Nechce mě tam

Hlavně že je s ní můj syn šťastný, uklidňovala jsem se. No, šťastný? Tomáš se v poslední době dost změnil. Z horního patra jsou slyšet ostré výměny názorů, po nichž se mi syn nápadně vyhýbá.

Přitom, když si Martinu před osmnácti lety přivedl domů, bylo všechno jinak. Ona měla roční holčičku z předchozího nevydařeného vztahu. To se může stát komukoliv.

Přijali jsme ji i s malou s otevřenou náručí, a když přišel na svět Tomík, stala jsem se šťastnou babičkou dvou vnoučátek. Nastoupila jsem do předčasného důchodu, abych mohla pomáhat s hlídáním.

Ale krásné časy záhy skončily. Manžel zemřel nečekaně. Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovávala, ale utěšovala jsem se tím, že mám synovou rodinu.

Chtěla jsem můj dům přepsat na ně

Marně přemýšlím, kde se stala chyba. Nejspíš tehdy, když mladí chtěli vyměnit okna a já jim bláhová nabídla, že přepíšu dům na ně už teď, aby si mohli vzít půjčku. Už dřív jsem se v jejich prospěch vzdávala svého prostotu.

Nevadilo mi, když mi zabavili část přízemí, aby měla vnoučata své pokojíčky. Svým způsobem měli mladí pravdu. O dům se měli starat oni, mně by jeden pokoj s kuchyní a příslušenstvím bohatě stačil. Brzy ale přišla Martina s drsným návrhem.

Zavčas jsem prozřela

„Byla jsem omrknout důchoďák. Mají místo a můžeš si tam vzít vlastní nábytek. Budeš se tam cítit jako doma,“ řekla zcela bez úvodu. V té chvíli mi vše došlo a děkovala jsem bohu, že přepis ještě nebyl dokončen.

Připravenou smlouvu o přepsání domu na syna jsem zrušila a v té nové jsem ho darovala pouze vnukovi. Teď mi to snacha nemůže odpustit. Co chvíli vypadne proud, ale vždy jen okruh u mě.

Jindy vypne vodu nebo blafne a netopí kotel, a jako na potvoru zrovna, když mladí odjedou na víkend pryč. Vím, že to jsou naschvály. Se synem jsem to už mnohokrát probírala, ale nevěří mi. A rozvádět se kvůli mně nehodlá.

Nezbývá mi tedy než to nějak doklepat v těchto podmínkách. Uklidňuje mě jen to, že snacha nikdy nebude mít na můj dům nárok. Vnuk je fajn kluk a pevně doufám, že ho jeho matka nezkazí.

Lada D. (72), Havířov