Dokud jsem měla peníze, točilo se kolem mě mnoho přátel a celá rodina. Až když jsem o vše přišla, poznala jsem, kdo je skutečný přítel.
Tatínek získal v restituci značný majetek. Jeho bratr už nežil, neměl rodinu, také babička s dědou už byli po smrti, a já byla jedináček. Široko daleko jediná, která to všechno zdědila.
Jako dítě jsem měla všechno, protože jsem neměla sourozence. Jen spoustu sestřenic a bratranců z matčiny strany. Byla ze sedmi dětí. Občas jsme měli v létě plnou zahradu stanů, jak se na ní uhnízdili tetičky a strýčkové se svými dětmi.
Koupali se v našem bazénu na zahradě, uzobávali naši úrodu a ještě jim maminka, protože je měla ráda a chtěla je různě podporovat, dávala výslužku, když odjížděli.
Důvěřivá
Tatínek byl moc hodný člověk, tak jim to přál. Říkal, že lidé si musejí pomáhat a rodina má držet pospolu. V tomto duchu jsem byla vychována.
Proto mi přišlo jako samozřejmost, když jsem získala to velké dědictví, že budu své rodině pomáhat a různě je podporovat. Chodili si ke mně pro peníze a dušovali se, že své dluhy splatí. A já jim pochopitelně věřila.
Ochotně jsem své bratrance a sestřenice podporovala i v podnikání. Všem těm květinářstvím, cukrárnám i slepičí farmě jsem věřila, že pak, až se jim bude dařit, ten dluh sami a s vděkem vrátí.
Už nejsem bohatá!
I já jsem se pustila do podnikání, abych si vyzkoušela, jaké to je, být svou vlastní paní. Otevřela jsem si kosmetický salon. K němu jsem časem přibrala další prostory, kde byly masáže a dokonce i malý obchůdek s dárky pro radost.
Docela se mi dařilo – až do pandemie covidu-19, která mi podrazila v podnikání nohy. Snažila jsem se podnik udržet kvůli zaměstnancům, aby měli příjmy. Nakonec jsem sama měla dluhy. Nouze mě přinutila obcházet příbuzné.
Lehce a slušně jsem jim naznačovala, že by bylo dobré, kdyby mi alespoň část svého dluhu vrátili. Vymlouvali se na možné i nemožné. Také mí zaměstnanci, které jsem dlouho držela nad vodou, a jejich platy dotovala ze svého, se rozutekli, a ještě mě pomluvili.
Rychle jsem začala ztrácet přízeň přátel a příbuzných, zůstala jsem sama. A to totálně, protože to byl i partner, který se v ten, pro mě těžký čas, sbalil a odešel. Už jsem nebyla bohatá! Seděla jsem v ten smutný den v parku.
A najednou se mým směrem přiblížila skupinka dětí. První třída zdejší základní školy. Paní učitelka už se na mě z dálky usmívala. Vzpomněla jsem si, že jsem té škole jednou věnovala nějaký finanční dar.
Další šance
Děti si začaly hrát na místním hřišti a paní učitelka se posadila vedle mě na lavičku. Slovo dalo slovo a já jsem se jí svěřila, že jsem bez peněz a bez práce. „A nechtěla byste nám dělat vychovatelku ve družině?“ navrhla okamžitě.
Souhlasila jsem, že přijdu na pohovor. Vzali mě. Dnes jsem tomu ráda! Děti jsou bezelstné, nezáleží jim na tom, jestli mám, nebo nemám peníze. Hodnotí srdcem. Už nejsem bohatá penězi, ale poznala jsem, jací jsou lidé. A to stálo za to!
Patricie (59), Vysočina
