Dcera našla toho malého chlupáčka v trávě, a nedala si ho vzít. Bylo to přesně na Velký pátek, a to se prý dějí zázraky. Ten zajíček nám opravdu přinesl štěstí.

Když byly naše děti malé, jezdili jsme na Velikonoce k mým rodičům na venkov. Svátky jara tam byly mnohem krásnější a zajímavější, než ve městě. Tam se držely tradice vždycky, zejména běhání s pomlázkou po vsi byla oblíbená zábava mého syna.

Vojtovi bylo tehdy pět, když vyrazil s pomlázkou poprvé na koledu. Oči mu svítily radostí, když mohl sešvihat nejen holky svého věku, ale i ty starší.

To dcera Adélka se starala vždy hlavně o to, kam se před koledníky nejlépe ukryje, ale ať si našla sebelepší skrýš, začala v ní ječet hned, jak se kluci objevili ve dveřích. No prostě to byla náramná zábava, o kterou jsme se nemohli nechat připravit.

Jednou na Velký pátek jsme vyrazili po obědě na procházku k lesu. Byla tam hezká vyhlídka do kraje.

Chytila zajíce

Adélka, které bylo tehdy čerstvých šest let, cestou trhala na louce sedmikrásky. Najednou se ale rozběhla a mohutným skokem padla k zemi. Lekla jsem se, co se jí stalo. Běžela jsem k ní, a koukám, že dcera drží v ruce něco chlupatého. Byl to malý zajíček.

„Nech ho, Adélko, jeho maminka se pro něj vrátí,“ říkala jsem jí. „I nevrátí!“ ozvala se sousedka, která zrovna šla okolo. „Liška ho odnesla!“ Tomu jsem nemohla uvěřit, ale sousedka tvrdila, že lišku viděla, jak zajíce ulovila.

„Maminko, musíme si vzít zajíčka, určitě by ho liška taky snědla!“ žadonila Adélka. A tak jsme se nechali přemluvit a vzali ho s sebou domů. V králíkárně u mých rodičů bylo místa dost.

Celé Velikonoce nás ale Adélka přesvědčovala, abychom si chlupáče vzali domů do města. Určitě je kouzelný, protože ho našla na Velký pátek, kdy se dějí zázraky! Její fantazii a smutným očím jsem opět neodolala.

Bob léčitel

„Vždyť máme oba na zvířecí chlupy alergii, Aleno,“ nadával můj muž cestou domů. Adélka držela svého nalezence na klíně celou cestu autem domů a ani nedutala. Tam si odnesla zajíčka do pokojíčku a opravdu se o něj pečlivě starala.

Časem jsme si na Boba, jak ho pojmenovala, zvykli. Zajíc u nás zdomácněl, hopsal po celém bytě, a nejvíce miloval manželovy ponožky, když je večer sundal z nohou. To se po nich Bob radostně válel. Žádné alergické reakce se u nás kupodivu nedostavily.

Za dva roky se naopak zmírnily. Když jsme si po letech, to už byl náš Bob pohřbený na zahradě pod břízkou, přečetli, že s alergiemi lze bojovat tím, že si na alergeny postupně zvykláme, došli jsme k názoru, že nás Bob vlastně postupně vyléčil.

Alena (64), Břeclav