Petr byl vždy bystrý, úspěšný a plný energie. Jenže pak se začal pomalu měnit. A jednoho dne prostě zmizel.

Petr byl obyčejný kluk. Zvídavý, inteligentní a cílevědomý. Už od mládí bylo jasné, že má velký potenciál a jednou si najde dobrou práci a bude se mít dobře. A přesně to se také stalo.

Až mnohem později mi ale došlo, jak obrovský tlak na výkon může člověka postupně zlomit. Najednou se z něj stal někdo, koho jsme téměř nepoznávali.

Miloval objevování světa

Když byl Petr ještě svobodný, hodně cestoval. Zavítal na místa, kam bych se já sama nikdy neodvážila jet. On byl ale dobrodružný a nebál se. Jednou při cestách po Asii navštívil klášter, kde žili buddhističtí mniši, a jejich životní filozofie ho velmi zaujala.

Často na to později vzpomínal. „Mami, oni skoro nic nevlastní, ale přesto jsou spokojení,“ líčil mi. Někdy si proto říkám, jestli nakonec neskončil někde v podobném prostředí. Později potkal Martinu, ženu, do které se zamiloval a kterou si nakonec vzal.

Společně měli děti a Petr se musel víc usadit. Dobrodružné cesty vystřídala práce, do které se ponořil naplno. Na první pohled měl všechno: stabilní zaměstnání, hezký domov a rodinu. Narodily se jim dvě děti a my s manželem jsme se stali šťastnými prarodiči.

Petr byl hrdý táta a své děti měl opravdu rád. Postupem času se ale začal měnit. Býval často zamyšlený a unavený. Tvrdil, že práce je čím dál náročnější. Jako manažer velkého týmu nesl velkou odpovědnost a tlak na výsledky byl obrovský.

Občas byl kvůli tomu podrážděný i doma a s manželkou se začali častěji hádat. Jednoho dne Petr oznámil, že musí odjet na pracovní cestu spojenou s krátkou dovolenou.

Nikomu to nepřišlo zvláštní. Jenže po týdnu se nevrátil. Jeho žena pak doma našla dopis. Stálo v něm, že už dál nemůže pokračovat ve stejném životě. Ujišťoval nás, že si nechce ublížit, ale že potřebuje změnit prostředí a začít jinde.

Zlomový okamžik

Rodině nechal finanční rezervu, aby se o ně postaral alespoň tímto způsobem. Samozřejmě jsme kontaktovaly policii.

Snažili se nám pomoci, ale protože Petr nikomu nevyhrožoval sebevraždou a pravděpodobně odjel do zahraničí dobrovolně, jejich možnosti byly omezené. Dodnes nevíme, kde je. Jeho děti nechápou, proč jejich tatínek najednou zmizel. A my stále čekáme, jestli se jednou otevřou dveře.

Klára T. (66), Olomouc