V osmnácti letech jsem se zamilovala do ženatého muže. Ubezpečoval mě stále dokola, že se stoprocentně rozvede, ale musíme počkat, až jeho děti odrostou.

Ten ženatý muž mi zničil život. Tedy, abych byla sebekritická, rozhodně jsem v tom nebyla tak docela nevinně. Naopak, dost jsem se na tom podílela. Kdybych byla bývala rozumnější, všechno mohlo být jinak.

No ale chtějte po osmnáctileté holce, aby byla rozumnější. Zamilovala jsem se do učitele dějepisu, tehdy mi bylo osmnáct, jemu bezmála čtyřicet. Byl bohužel ženatý, ale svatosvatě sliboval, že se rozvede.

Byla to taková láska, že je těžké vylíčit ji obyčejnými slovy. Přísahal, že manželku opustí, ale ne hned. Věřila jsem mu na slovo. A tak jsme čekali, až děti odrostou.

Dokázala jsem čekat skoro deset let, tehdy děti odrostly, byly dospělé, a tak jsem byla přesvědčena, že konečně dojde k rozvodu. Nedošlo.

Pod slunečníkem

Karel mi vysvětlil, že děti sice dospěly, to je pravda, ale manželka těžce onemocněla. A není přece padouch, aby opustil ženu, která má na kahánku. Líčil, jak ji odvezli do nemocnice a jak ji navštěvuje.

Když jsem jednou šla náhodou kolem jejich domu, zjistila jsem, že poklidně obědvají pod slunečníkem a že Karel je podvodník, zbabělec a lhář. Dohromady třináct let jsem čekala, až se rozvede a začneme žít spolu.

Tolik let mi dokázal bezostyšně lhát. Zhroutila jsem se, skončila na antidepresivech, už se mi nechtělo dál žít. Nebýt Milana, nevím, co bych si počala, jak bych dokázala dál žít.

Vdovec

Milan byl kamarád, kluk z paneláku, vyrůstali jsme vedle sebe. Ne, že bych se mu dennodenně svěřovala, ale o mém trápení věděl dost, občas mi na mého ženáče řekl svůj názor. Měl pravdu, varoval mě, že ten chlapík se nikdy nerozvede.

Když jsem se pak vzpamatovala z nejhoršího, dali jsme se nějak dohromady, byl svobodný stejně jako já. Milan je báječný manžel, kdekdo mi ho závidí. Děti se nám už mít nepodařilo, máme však jeden druhého, úplně to stačí.

Těžko tomu uvěřit, ale před několika lety mě vyhledal Karel, čerstvý vdovec. Ujistil mě, že na mě stále myslí a je přesvědčen, že i já myslím na něho. Zašli jsme si na skleničku, zřejmě se domníval, že se mu nadšením bez sebe vrhnu kolem krku.

To se tedy nesmírně spletl. Ujistila jsem ho, že jsem vdaná za toho nejúžasnějšího muže na světě a že děkuji bohu, že jsem se něj, od Karla, dokázala definitivně odpoutat.

„Vždyť jsi mě tolik milovala!“ zvolal. „Bohužel,“ odpověděla jsem. „Pozdě mi došlo, jaký jsi ubožák.“ Ten večer jsem manžela políbila na dobrou noc ještě vroucněji než obvykle. Je to můj poklad.

Pavlína (65), Českolipsko