Byla jsem na dně. Rozvedená, opuštěná, s malým dítětem, před kterým bylo nutné předstírat, že jsem normální, veselá máma.

Po vlekoucím se komplikovaném rozvodu mi fakt, že zrovna přišel měsíc máj, připadal jako cynický výsměch.

Nevraživě jsem zírala do korun kvetoucích stromů a s trpkostí zavírala dveře i okna před vlahými jarními večery, slibujícími věčnou a věrnou lásku. Ostatně taky jsem na podobné sliby naletěla, a jak to dopadlo. Naprosto špatně.

Na pláč nebyl čas

Byla jsem vzteklá a protivná, na všechno odsekávala, všem nadávala. Alespoň jsem se vyvarovala podobných klišé, jako je zírání na filmy o lásce, polykání tuny čokolád a neustálý pláč. Já nebrečím. Nemám na to totiž čas.

Ráno uháním s Alešem do školky, potom běžím do práce, pak zas do školky, aby tam nebyl chudinka poslední a netekly mu po tvářích slzičky. Potom obvyklá druhá šichta: vaření, uklízení, mytí nádobí, praní a žehlení.

Když padnu napůl v mrákotách do postele, nezírám do stropu a nefňukám. Jsem tak unavená, že spím jako špalek.

Moje předsevzetí nevšímat si už nikdy chlapů se pochopitelně nevztahuje na malé chlapečky, z nichž bezcharakterní svůdníci teprve vyrostou, ale zatím jsou roztomilí a bezelstní. Jeden takový objímal ohromného plyšového medvěda a hlasitě vzlykal.

„To je Toníček,“ objasnila paní učitelka ve školce. „Tatínek si pro něj měl přijít hned po obědě, ale doteď se neukázal. A za chvíli končíme.“ Toníček si lehl na zem a zmítal se v plačtivých křečích. Na to se vážně nedalo koukat.

„Může jít s námi,“ navrhla jsem. „Zkusím ho nějak uklidnit. Bude si hrát s Alešem v pokojíčku. Tatínek se jistě brzy ukáže, pošlete ho pak k nám.“ Paní učitelka ráda souhlasila, bylo vidět, že se jí ulevilo.

Tatínek u nás zvonil až po šesté, zdržela ho autonehoda, nic velkého, jen pomačkané plechy. Omlouval se a moc děkoval. Toníček se mu vrhl do náruče. Tatínek vypadal, že je na pokraji sil, a tak jsem ho pozvala na čaj s medem a koláčky.

Zdálo se, že pozvání rád přijal. Kluci si spokojeně hráli s vláčky, zatímco my jsme si hezky popovídali. Shodou okolností se Toníčkův tatínek Milan rovněž rozvedl, a tak jsme měli společné téma a shodli jsme se, že rozvod je opravdové peklo.

Šťastná rodina

Byl mi sympatický, a tak jsem rychle zapomněla na předsevzetí, že se už nikdy na žádného chlapa ani nepodívám. Zrovna na něj se koukalo docela hezky. A když jsme nahlédli do dětského pokojíčku, bylo zjevné, že si rozumí i naši chlapečci.

To bylo skvělé, protože díky naší svatbě spolu vyrůstali. A abych řekla pravdu, od té doby mám měsíc máj i s rozkvetlými stromy a vlahými večery velice ráda.

Soňa J. (52), Děčín