Je zvláštní, jak jsou naše dvě děti rozdílné, ač měly stejnou výchovu. Ze syna vyrostl úspěšný muž, zato dcera život vůbec nezvládá.

Když se ohlížím zpět a přemýšlím, jaký ten náš život vlastně byl, nedokážu nemyslet na to, jaké by to bylo, kdybychom měli jen syna a nesnažili se za každou cenu o další dítě, o tu manželem vysněnou holčičku.

Chtěli jsme holku

Dcera byla naše takzvaně vymodlené dítě. Před jejím narozením jsem dvakrát potratila a doktoři mi už nedávali moc nadějí, že se mi znovu povede donosit dítě.

Ale nakonec se zadařilo, i když celé těhotenství jsem byla pod přísným lékařským dohledem a musela jsem několik měsíců ležet v nemocnici. Ale moc jsem se těšila, tak jsem to trpělivě snášela.

Měla jsem totiž o miminkách asi trochu zkreslené představy díky prvnímu synovi. Náš Jindra byl bezproblémové miminko, opravdu jako z nějakého propagačního snímku o mateřství. Oba s manželem jsme si to užívali, a proto jsme toužili po dalším úžasném dítěti.

V plánu bylo, aby Jindra získal sourozence co nejdřív, aby si spolu děti rozuměly. Jenže to celé trvalo sedm let. Ale dočkali jsme se. Jenže s dcerou bylo všechno úplně jiné.

Zcela nové zkušenosti

V noci nespala, nechtěla jíst, pořád plakala. Jako malá pak byla hodně vzteklá, neustále se snažila prosadit svou, a když nebylo po jejím, dokázala řvát a mlátit kolem sebe, až se všichni otáčeli.

Byla ale odmala moc hezké dítě, a když vykulila oči, především na tatínka, tak jí odpustil cokoliv. Dá se říci, že do puberty to s ní ještě šlo, i ve škole měla dobré výsledky, byla totiž chytrá jako opice. Až na střední škole se z ní stala nepříjemná dívka plná vzdoru.

Jeden průšvih za druhým

Studium ji najednou vůbec nezajímalo, bylo jí jedno, že nosí samé špatné známky, kolikrát se ani nenamáhala na vyučování vůbec dorazit. Chodila za školu a omluvenky si sama psala. Často si nás pak zvali do školy. Naše domluvy nic nezmohly a zákazy už vůbec ne.

Já byla vždy ta přísnější, manžel ji neustále omlouval, že za její chování mohou její „telecí léta“ a že to prostě musíme vydržet. Namlsali jsme se zkrátka s Jindrou, o jehož pubertě jsme ani nevěděli. Dcera se navíc obklopila dost divnými kamarády, začala kouřit a bůhví co ještě.

Kazil moji výchovu

Po ukončení střední školy mohla zapomenout na nějaké lepší vzdělání. Nastoupila tedy do své první práce. Moc dlouho tam nevydržela. Na dotaz, co chce tedy dělat, odpověděla, že nic.

Bydlela stále doma, na nic nepřispívala, nerespektovala nás a dělala si zkrátka, co chtěla. Vyhledala jsem pomoc psychologa, protože jsem nevěděla, co s ní.

Nevyhodím své dítě na ulici, ale živit ho také nechci a podporovat v tomto stylu života už vůbec ne, říkala jsem si. „V tomto případě musíte být tvrdí a důslední!“ kladl mi na srdce doktor, čímž víceméně potvrdil můj názor.

Domluvy, v něž věřil manžel, nepomáhaly. On vůbec nikdy nebyl na mé straně. Co já zakázala, on kolikrát povolil a tajně za mými zády jí strkal peníze.

Možná vypadám jako krkavčí matka, ale doufala jsem, že čím dřív padne „na ústa“, tím dřív se zvedne, což mi ostatně doporučil i psycholog. Prostě nenechat ji žít na náš úkor. Nakonec u nás zůstala další dva roky.

Manžel pochopitelně neměl sílu ji vyhodit na ulici. Až když mu ukradla velkou část peněz a začala si k nám tahat podivné týpky, co mu vypili všechno pivo, naštval se i on. Dceři jsme sehnali podnájem a zaplatili jsme jí první nájem a kauci.

Naštěstí se zrovna v té době „zamilovala“, tak nás laskavě opustila a do malé garsonky se s ním přesunula. Myla nádobí v jedné restauraci, ale brzy ji vyhodili, protože tam víc nechodila, než chodila. A tak se zase jen válela doma. To se ovšem nelíbilo jejímu příteli a na naši dceru se vykašlal.

Nemohu to dál snášet

Pochopitelně se okamžitě objevila u nás, protože z garsonky ji pro neplacení nájmu vyhodili. Pídila se, jestli by u nás mohla pár dní bydlet, než si zase něco najde. Já byla tvrdě proti, manžel pochopitelně kývl.

Z pár dní se stalo několik měsíců a co je nejhorší, může to trvat až donekonečna. Moje protesty totiž nepomáhají, manžel neustále tvrdí, že dceru prostě nemůžeme vyhodit, kdoví, jak by skončila. Ovšem mně už trpělivost došla.

A protože se nedokážu domluvit ani s dcerou, ani s mužem, rozhodla jsem se, že tentokrát si garsonku najdu já.

Renata D. (54), Most