Celý život jsem pracovala v jednom podniku, až mě pět let před důchodem „vylili“. Netušila jsem, že mě v mém věku čeká ještě takové štěstí.

Celý život jsem strávila v jednom zaměstnání. Špatně placeném. Byla jsem knihovnice. Bylo mi jasné, že ani můj důchod nebude žádná hitparáda, chtěla jsem to ale už nějak mezi knihami „doklepat“. Moc jsem svou práci milovala.

Ani ve snu mě nenapadlo, že by mě mohl někdo těsně před důchodem o ni připravit. Za všechno, co jsem pro knihovnu udělala, za všechny ty roky, které jsem tu za mizerné peníze oddřela, jsem si tohle vážně nezasloužila!

Výpověď

Po volbách, kdy nastoupil nový pan starosta, se toho v našem městečku hodně změnilo. A dotklo se to bohužel i mě. Starosta měl dceru, která po střední škole vystřídala pět zaměstnání, a všude se s ní rychle rozloučili.

Potřeboval ji někam umístit, a tak ho napadlo, že by to mohla dceruška zkusit v knihovně. A tak jsem jednoho dne dostala výpověď. Odcházela jsem se slzami v očích.

Domů se mi nechtělo, nechtěla jsem, aby rodina viděla, jak moc mě to ranilo. Zastavila jsem se v nové restauraci. Lidé ji pomlouvali, že do ní na zdravé jídlo nikdo chodit nebude a co nevidět podnik zkrachuje.

Práce snů

„Nejste vy ta paní z knihovny?“ povídá mi žena za barem. Kývla jsem. „Já si u vás půjčovala nějaké kuchařky,“ povídá ona, a už si ke mně sedala. Potřebovala jsem se někomu nutně vypovídat ze svého smutku. A tak jsem se jí svěřila, že jsem dostala výpověď.

„A nechtěla byste to zkusit u mě?“ povídá. „Já ta zdravá jídla neumím,“ škytla jsem. Ona jen zavrtěla hlavou, že dobrá kuchařka zvládne všechno a rychle se učí. A tak jsem souhlasila.

Za dva roky jsem se vypracovala tak, že jsme se šéfovou vyrazily do Prahy na kuchařskou soutěž, kterou jsme vyhrály. Nikdy by mě nenapadlo, že si „na stará kolena“ najdu práci za mnohem víc peněz, a ještě mě bude bavit.

Petra (65), jižní Morava