Snacha mě k tomu dohnala. Nejen nějakou hádkou, ne jednou nevhodnou větou, ale dlouhými roky drobného, ale o to vytrvalejšího nátlaku.
Poznala jsem ji jako mladou, hezkou holku, která se motala kolem mého syna. Ze začátku se na mě usmívala, přijímala ode mne dárky, později si nechávala s radostí hlídat děti, aby si mohla vyrazit s kamarádkami.
Jenže postupně začala snacha měnit své chování vůči mně. Začala se ke mně chovat s opovržením a despektem. Jednou mě třeba poslala domů s tím, že jsem si popletla datum hlídání a jí se teď moje návštěva nehodí. Podruhé mi ani neotevřela, ač jsme byly domluvené.
Při návštěvách mi často skákala do řeči, jako by to, co říkám, nemělo žádnou váhu. Byla jsem z toho špatná, ale nejhorší bylo, že syn mlčel. Nevydržela jsem to a přestala se vnucovat. Jen jsem čekala. Na návštěvu, na zavolání, na zprávu. Nakonec jsem se dočkala, ale dobré to rozhodně nebylo.
Malé i velké rány
Jednoho dne se u mě bez pozvání a zcela nečekaně zastavili a prostě mi oznámili, že můj dům, který jsem jim chtěla jednou odkázat, musíme přepsat už teď. Prý kvůli hypotéce. Přišlo mi, že snad žertují, do rakve jsem se opravdu nechystala.
„Ne,“ odvětila jsem tedy klidně. Od té chvíle se atmosféra změnila. Snacha se mnou přestala mluvit úplně. Syn mi pak ještě zavolal, jen aby na mě zkusil zatlačit a změnit mé rozhodnutí. Krátce nato mi zakázali vídat vnoučata.
Když jsem pak onemocněla a zavolala synovi, že potřebuji pomoc, vymluvil se, že se ozve později, že má práci. Neozval se. Druhý den jsem skončila sama u lékaře, sama v lékárně, sama doma. Večer mladí přidali na Facebook fotky z jejich párty.
Smích, přípitek, rodina. Beze mě. Tehdy jsem pochopila, že mě odstavili. Odstřihli mě a trestají mě tichem. Rozhodnutí o vydědění zrálo pomalu.
Sepsala jsem závěť, pak jsem ji roztrhala a sepsala znovu. Připsala jsem tam i důvod. Ne jako pomstu, ale jako vysvětlení. Aby jednou nikdo nemohl říct, že to bylo z rozmaru.
Únava z našich vztahů
Když se syn o mém rozhodnutí dozvěděl, přiřítil se za mnou a řval na mě. Nevím, co tím chtěl získat. Myslel si snad, že když na mě bude hnusný, změním názor? Naopak, utvrdil mě v tom, že mé rozhodnutí je správné. Ani jednou se nezeptal, jak mi je.
Ani jednou neřekl, že ho mrzí, kam až naše vztahy dospěly. V té chvíli ve mně něco definitivně zhaslo. Ale začala jsem žít tak nějak klidněji. Ne lehce, ale bez čekání. Už jsem nesledovala telefon, už jsem se nemusela snažit zavděčit.
Dělala ze mě blázna
Snacha vyhrála svůj prostor a mého syna, on si zvolil svou cestu. Já jsem si zvolila svoji hranici. A s tou se mi dýchalo líp než s iluzí, že jednou přijde omluva, která nikdy nepřišla. Po mém rázném rozhodnutí se věci uklidnily.
Navenek bylo ticho, ale pod povrchem se začaly dít věci. Snacha to totiž nehodlala nechat jen tak a zajímala se o mou maličkost. Ne snad, že by přišla a omluvila se, šla na to jinak, přes prostředníky. Přes známé.
Přes sousedku, která mi jednou opatrně naznačila, že se o mně teď po sondování snachy mluví jako o pomatené staré ženě. „Všude vykládá, jak se bojí, že si ublížíš,“ prozradila mi. Prý by bylo dobré, kdyby na mě někdo dohlédl. Hned jsem pochopila, oč jí jde. Zbavit mě svéprávnosti.
Použili na mě všechny páky
Krátce nato jsem bohužel skončila v nemocnici. Hned toho využili. Syn přišel. S kytkou a na tváři starostlivý výraz, jaký jsem u něj neviděla. Seděl u postele a hrál mi na city. Mluvil o rodině, o tom, jak bychom si měli všechno vyříkat.
Nezmínil jediné konkrétní slovo o minulosti. Jen naznačoval, že by bylo rozumné některé věci ještě přehodnotit. Především ty právní. „Závěť měnit nebudu,“ řekla jsem pevně. Ztuhl. Zmizela starost, zůstal chlad. Odešel kvapem. Druhý den nakráčela snacha.
Poprvé sama. Sedla si ke mně, vzala mě za ruku a mluvila tiše. Tvrdila, že to všechno dělala pro rodinu. Že mě vlastně chránila. Že jsem citlivá a že si věci pamatuju jinak, než se staly.
V tu chvíli jsem pochopila, že kdybych byla slabší, možná bych jí uvěřila. Po návratu domů jsem změnila ještě jednu věc. Sepsala jsem si podrobný záznam. Data, situace, věty, které padly. Ne pro soud. Pro sebe. Aby mi už nikdy nikdo nemohl říct, že si vymýšlím.
Naštěstí jsem ji prokoukla
Ten papír mi leží v šuplíku dodnes a je to možná nejdůležitější dokument, jaký mám. Syn se pak ještě několikrát ozval. Samozřejmě ne kvůli mně. Kvůli „řešení“. Nabízel kompromisy. Podmínky. Dohody. Vždycky mluvil o tom, co by bylo nejjednodušší.
Nikdy o tom, co by bylo správné nebo dobré pro mě. Já už věděla, že o mě mu nejde. Nakonec přestal volat úplně. Zůstala jsem sama, ale ne opuštěná. Naučila jsem se žít bez očekávání.
Bez naděje, že se někdo změní. Přestala jsem vyprávět lidem, že mám syna. Říkám jen, že jsem ho měla. Vydědila jsem syna ne z nenávisti, ale z nutnosti. Abych si zachovala zbytky důstojnosti. A s tím se dá žít. I když to bolí.
Lenka H. (79), Havířov