Někdy už jsem přestávala věřit, že prožiji něco hezkého, že zase pocítím radost či spokojenost. Ale ono to pak najednou přišlo.
V manželství jsem nebyla šťastná. Brali jsme se mladí a snad i z lásky, ale vlastně si na lásku mezi námi dvěma už ani nevzpomínám, protože se záhy rozplynula jako dým.
Manžel trávil čas po hospodách anebo s milenkami a já doma, to znamená v suterénním bytě připomínajícím spíše noru, plném vlhkosti a plísně. V době, kdy jsem již nemyslela na nic než na rozvod a měla v úmyslu ho i uskutečnit, se věci změnily.
Ne, že by snad šel manžel do sebe, omluvil se za své chyby a už je neopakoval, to rozhodně ne. Stalo se něco jiného, velmi překvapivého. Po listopadové revoluci vrátili mužově rodině obrovský majetek.
Byl jedináček a jeho rodiče ve věku, kdy spíš pendlovali po nemocnicích, než aby se starali o rodinné bohatství. A tak musel, chtě nechtě, nastoupit Tomáš. Já samozřejmě s ním.
Měla jsem vystudovanou střední ekonomickou školu a byla jsem pečlivá, zodpovědná a svědomitá, tudíž ideální kandidát na spravování jmění.
Dobří známí
Předtím jsme byli s manželem v podstatě nepřátelé, nyní jsme se, chtě nechtě, proměnili ve spolupracující tým, neboť nám ani nic jiného nezbývalo, abychom majetek nepromrhali.
Práce bylo jako na kostele, vstávali jsme za kuropění a spát chodili o půlnoci, ale jinou možnost jsme neměli. Náš vztah se o poznání zlepšil. Neříkám, že jsme se stali nejlepšími přáteli. Byli jsme něco jako kolegové, nebo dobří známí.
Vlastně jsem se přistihla při pocitu, že ho mám znovu docela ráda. Choval se ke mně mnohem lépe než dřív, vypadalo to, že si mě váží pro moje schopnosti. Troufám si říci, že jsem skutečně nebyla špatná účetní a měla jsem i organizační schopnosti.
Trávili jsme spolu čím dál víc času a znovu jsme se sbližovali. Tím víc mě zasáhlo, když jsem zjistila, že jsem si lhala do kapsy. Lidé se příliš nemění. Zase už trávil čas s milenkami, jen to lépe a dovedněji maskoval.
A mělo to být ještě horší. Velice mě zasáhlo, když jsem se dověděla, že si pořídil druhou rodinu. Žili, pravda, v jiném městě, jenomže věčně se to tajit nedalo.
Jako ve filmu
Pojala jsem podezření, když jsem v kapse jeho saka, kterou jsem prohlížela předtím, než jsem vezla oděvy vyčistit, objevila chrastítko. To nemohla být jen tak nějaká náhoda. Taky že nebyla.
Stačilo jet za ním řekněme takových osmdesát kilometrů, samozřejmě ne přímo za ním, držet si odstup, aby si mě nevšiml, všichni to známe z detektivek.
Připadala jsem si jako v americkém filmu, když jsem parkovala šikmo naproti domu, kde před několika minutami zastavil. Ale veselo mi nebylo. Na zahrádce jsem zahlédla kočárek, na šňůře visely pleny a dětské prádélko. S manželem jsme děti neměli.
V mládí a v bytě připomínajícím plesnivou díru jsem si říkala, že s takovým člověkem a do takových podmínek snad ani děti nechci. Později jsem po nich zatoužila, ale už se to nepodařilo.
Neznámá
No a teď bylo, jak vidno, na všechno pozdě. Tomáš se již otcem stal, a vůbec k tomu svou manželku nepotřeboval. Bylo to kruté. Dívala jsem se, jak Tomáš a pro mě neznámá mladá žena vycházejí z vilky a ukládají miminko do kočárku. Neubránila jsem se slzám.
Podle barvy kočárku, byl modrý, jsem hádala, že se Tomášovi narodil syn. Zoufale jsem přemýšlela, co dělat, jak se zachovat. Předstírat, že nic nevím? Vlastně mě ani nic jiného nenapadlo, jenomže osud měl se mnou jiné plány.
Předstírání mi nějakou dobu procházelo, řekněme rok nebo rok a půl. A pak se to všechno sesypalo jako domeček z karet, jako hrad z písku. Stalo se příliš mnoho věcí najednou, jedna horší než druhá. Tak především. Tomáš onemocněl.
Lékaři nezastírali, že je to vážné a že to s ním půjde od desíti k pěti. Jediné, co milosrdně zatajili – že to bude tak rychlé. Když mi Tomáš sdělil, že si musíme promluvit, domnívala jsem se, že vím přesně, o čem bude řeč. Byla jsem bláhová. Ve skutečnosti jsem nevěděla vůbec nic.
Podmínka
Seděli jsme v obýváku velikého domu, kam jsme se po listopadu nastěhovali, byla to jedna z nemovitostí manželových zesnulých rodičů, jedna z nejmenších, další byly činžáky, většinou v lázeňských městech.
Dodnes si pamatuji na tikot starožitných hodin, který mě znervózňoval. Tomáš se mi poprvé v životě omluvil. Za všechno. Řekl, že si uvědomuje, jak jsem se po jeho boku trápila, ale že už to nestihne napravit, protože mu na to nezbývá čas.
Má pro mě však ještě další jobovku, neboť mu jeho nynější milenka porodila syna. „Všechno vím, Tomáši,“ odpověděla jsem. „Jednou jsem tě sledovala až k jejímu domu.“ Zbledl ještě víc než předtím, těžce si povzdychl a rezignovaně zavrtěl hlavou:
„Ne, všechno nevíš. Je to ještě daleko komplikovanější. Lenka, matka mého syna, se znovu zamilovala do nějaké své školní lásky a chce se vdávat. Ten chlap má podmínku. Chce jen ji, bez cizího dítěte.“
Polkla jsem a vyjekla: „S tím snad nemohla souhlasit! To by žádná máma neudělala, je to proti přírodě, proti přirozenosti.“ Kývl s hlavou v dlaních: „Ale udělala. Lenka to udělala. Byla přesvědčena, že se o malého postarám.“
Nastalo dlouhé, stísňující ticho. Proto si pamatuji na ty hodiny. Jejich tikot zněl jako výstřely ze samopalu.
Osudová žena
Pak už to šlo rychle. Na smrtelné posteli mi svěřil, že mě měl rád, že jsem byla ve skutečnosti jeho osudovou ženou, která ho nikdy neopustila a nenechala v nesnázích. „Slib mi,“ šeptal, „že se o Honzíka postaráš. Protože jestli ne… hrozí mu dětský domov.“
Všechno se ve mně vzepřelo. Nechtělo se mi souhlasit. Připadalo mi, že na mně chce už opravdu příliš. Celý život jsem mu stála po boku, většinu z těch roků pekelně trpěla, a teď ještě tohle?
Ale nedokázala jsem říci umírajícímu ne. Prostě to nešlo. Na to jsem byla příliš slušný a obětavý člověk. Podala jsem mu ruku a řekla: „Slibuji.“ S těžkým srdcem.
Věděla jsem, že v takové chvíli nelze mluvit do větru, jako když jsem v osmé třídě slíbila kamarádce, že neprozradím, že tajně miluje Šebestu, a pak jsem to všem vykecala. Ne, takhle už to nejde. Jsem dospělá a svoje sliby plním, i kdyby to mělo být sebetěžší.
Po pohřbu, který mě tak vyčerpal, že jsem měla chuť už taky jenom spát, jsem si v duchu říkala: Já to nezvládnu. Cožpak mám věk na to, starat se o maličké dítě? Cožpak na to mám zdraví a nervy? Odpověď se sama nabízela. Budu muset.
Po pohřbu
Matky manželova dítěte jsem si všimla už na pohřbu. Stála až vzadu, u vchodu do síně, a plakala, slzy, jí stékaly zpod černých brýlí, si utírala kapesníkem. Hned po obřadu zmizela jako duch. Ale ne nadlouho. Asi týden poté zvonila na naši vilu.
Za ruku vedla chlapečka odhadem tříletého. Srdceryvně plakal. „To je tvoje druhá maminka,“ řekla mu. Schovával si obličej, otáčel se ke mně zády, nechtěl mě ani vidět. Pozvala jsem je dál.
Už jsem měla nakoupené hračky, naštěstí jej zaujala barevná stavebnice, přestal plakat. Seděly jsme s jeho matkou v obýváku nad čajem a mlčely. Dítě si stavělo věž na koberci u našich nohou. Nenapadlo mě, co v takové situaci říkat.
Nejkrásnější chvíle
„No tak to řekněte!“ zvolala. „Co mám říct?“ nechápala jsem. „Řekněte mi, že jsem ta nejhorší matka na světě, že mnou pohrdáte!“ křičela za současných vzlyků, až sebou dítě trhlo. „To by ničemu nepomohlo,“ odpověděla jsem. „Zachovejte raději klid,“ dodala jsem, protože jsem si všimla, že je těhotná.
„Smím sem zase brzy přijet? Chci ho vídat,“ zašeptala. „Přijeďte, kdykoli se vám to bude hodit,“ odvětila jsem. Objala mě, několikrát poděkovala a zmizela. Uklidnit plačícího chlapce trvalo delší dobu. V noci jsme spolu usínali v manželské posteli a četla jsem mu pohádku.
A když se mu únavou a zármutkem konečně zavírala víčka, v duchu jsem konstatovala, že to je nejspíš ta nejkrásnější chvíle v mém dosavadním životě plném kompromisů, trápení a zklamání. A že podobných krásných chvil mě čeká ještě mnoho.
Marie (69), západní Čechy