Domů     Manžel mě zradil, ale nechal po sobě mnoho lásky
Manžel mě zradil, ale nechal po sobě mnoho lásky
8 minut čtení

Někdy už jsem přestávala věřit, že prožiji něco hezkého, že zase pocítím radost či spokojenost. Ale ono to pak najednou přišlo.

V manželství jsem nebyla šťastná. Brali jsme se mladí a snad i z lásky, ale vlastně si na lásku mezi námi dvěma už ani nevzpomínám, protože se záhy rozplynula jako dým.

Manžel trávil čas po hospodách anebo s milenkami a já doma, to znamená v suterénním bytě připomínajícím spíše noru, plném vlhkosti a plísně. V době, kdy jsem již nemyslela na nic než na rozvod a měla v úmyslu ho i uskutečnit, se věci změnily.

Ne, že by snad šel manžel do sebe, omluvil se za své chyby a už je neopakoval, to rozhodně ne. Stalo se něco jiného, velmi překvapivého. Po listopadové revoluci vrátili mužově rodině obrovský majetek.

Byl jedináček a jeho rodiče ve věku, kdy spíš pendlovali po nemocnicích, než aby se starali o rodinné bohatství. A tak musel, chtě nechtě, nastoupit Tomáš. Já samozřejmě s ním.

Měla jsem vystudovanou střední ekonomickou školu a byla jsem pečlivá, zodpovědná a svědomitá, tudíž ideální kandidát na spravování jmění.

Dobří známí

Předtím jsme byli s manželem v podstatě nepřátelé, nyní jsme se, chtě nechtě, proměnili ve spolupracující tým, neboť nám ani nic jiného nezbývalo, abychom majetek nepromrhali.

Práce bylo jako na kostele, vstávali jsme za kuropění a spát chodili o půlnoci, ale jinou možnost jsme neměli. Náš vztah se o poznání zlepšil. Neříkám, že jsme se stali nejlepšími přáteli. Byli jsme něco jako kolegové, nebo dobří známí.

Vlastně jsem se přistihla při pocitu, že ho mám znovu docela ráda. Choval se ke mně mnohem lépe než dřív, vypadalo to, že si mě váží pro moje schopnosti. Troufám si říci, že jsem skutečně nebyla špatná účetní a měla jsem i organizační schopnosti.

Trávili jsme spolu čím dál víc času a znovu jsme se sbližovali. Tím víc mě zasáhlo, když jsem zjistila, že jsem si lhala do kapsy. Lidé se příliš nemění. Zase už trávil čas s milenkami, jen to lépe a dovedněji maskoval.

A mělo to být ještě horší. Velice mě zasáhlo, když jsem se dověděla, že si pořídil druhou rodinu. Žili, pravda, v jiném městě, jenomže věčně se to tajit nedalo.

Jako ve filmu

Pojala jsem podezření, když jsem v kapse jeho saka, kterou jsem prohlížela předtím, než jsem vezla oděvy vyčistit, objevila chrastítko. To nemohla být jen tak nějaká náhoda. Taky že nebyla.

Stačilo jet za ním řekněme takových osmdesát kilometrů, samozřejmě ne přímo za ním, držet si odstup, aby si mě nevšiml, všichni to známe z detektivek.

Připadala jsem si jako v americkém filmu, když jsem parkovala šikmo naproti domu, kde před několika minutami zastavil. Ale veselo mi nebylo. Na zahrádce jsem zahlédla kočárek, na šňůře visely pleny a dětské prádélko. S manželem jsme děti neměli.

V mládí a v bytě připomínajícím plesnivou díru jsem si říkala, že s takovým člověkem a do takových podmínek snad ani děti nechci. Později jsem po nich zatoužila, ale už se to nepodařilo.

Neznámá

No a teď bylo, jak vidno, na všechno pozdě. Tomáš se již otcem stal, a vůbec k tomu svou manželku nepotřeboval. Bylo to kruté. Dívala jsem se, jak Tomáš a pro mě neznámá mladá žena vycházejí z vilky a ukládají miminko do kočárku. Neubránila jsem se slzám.

Podle barvy kočárku, byl modrý, jsem hádala, že se Tomášovi narodil syn. Zoufale jsem přemýšlela, co dělat, jak se zachovat. Předstírat, že nic nevím? Vlastně mě ani nic jiného nenapadlo, jenomže osud měl se mnou jiné plány.

Předstírání mi nějakou dobu procházelo, řekněme rok nebo rok a půl. A pak se to všechno sesypalo jako domeček z karet, jako hrad z písku. Stalo se příliš mnoho věcí najednou, jedna horší než druhá. Tak především. Tomáš onemocněl.

Lékaři nezastírali, že je to vážné a že to s ním půjde od desíti k pěti. Jediné, co milosrdně zatajili – že to bude tak rychlé. Když mi Tomáš sdělil, že si musíme promluvit, domnívala jsem se, že vím přesně, o čem bude řeč. Byla jsem bláhová. Ve skutečnosti jsem nevěděla vůbec nic.

Podmínka

Seděli jsme v obýváku velikého domu, kam jsme se po listopadu nastěhovali, byla to jedna z nemovitostí manželových zesnulých rodičů, jedna z nejmenších, další byly činžáky, většinou v lázeňských městech.

Dodnes si pamatuji na tikot starožitných hodin, který mě znervózňoval. Tomáš se mi poprvé v životě omluvil. Za všechno. Řekl, že si uvědomuje, jak jsem se po jeho boku trápila, ale že už to nestihne napravit, protože mu na to nezbývá čas.

Má pro mě však ještě další jobovku, neboť mu jeho nynější milenka porodila syna. „Všechno vím, Tomáši,“ odpověděla jsem. „Jednou jsem tě sledovala až k jejímu domu.“ Zbledl ještě víc než předtím, těžce si povzdychl a rezignovaně zavrtěl hlavou:

„Ne, všechno nevíš. Je to ještě daleko komplikovanější. Lenka, matka mého syna, se znovu zamilovala do nějaké své školní lásky a chce se vdávat. Ten chlap má podmínku. Chce jen ji, bez cizího dítěte.“

Polkla jsem a vyjekla: „S tím snad nemohla souhlasit! To by žádná máma neudělala, je to proti přírodě, proti přirozenosti.“ Kývl s hlavou v dlaních: „Ale udělala. Lenka to udělala. Byla přesvědčena, že se o malého postarám.“

Nastalo dlouhé, stísňující ticho. Proto si pamatuji na ty hodiny. Jejich tikot zněl jako výstřely ze samopalu.

Osudová žena

Pak už to šlo rychle. Na smrtelné posteli mi svěřil, že mě měl rád, že jsem byla ve skutečnosti jeho osudovou ženou, která ho nikdy neopustila a nenechala v nesnázích. „Slib mi,“ šeptal, „že se o Honzíka postaráš. Protože jestli ne… hrozí mu dětský domov.“

Všechno se ve mně vzepřelo. Nechtělo se mi souhlasit. Připadalo mi, že na mně chce už opravdu příliš. Celý život jsem mu stála po boku, většinu z těch roků pekelně trpěla, a teď ještě tohle?

Ale nedokázala jsem říci umírajícímu ne. Prostě to nešlo. Na to jsem byla příliš slušný a obětavý člověk. Podala jsem mu ruku a řekla: „Slibuji.“ S těžkým srdcem.

Věděla jsem, že v takové chvíli nelze mluvit do větru, jako když jsem v osmé třídě slíbila kamarádce, že neprozradím, že tajně miluje Šebestu, a pak jsem to všem vykecala. Ne, takhle už to nejde. Jsem dospělá a svoje sliby plním, i kdyby to mělo být sebetěžší.

Po pohřbu, který mě tak vyčerpal, že jsem měla chuť už taky jenom spát, jsem si v duchu říkala: Já to nezvládnu. Cožpak mám věk na to, starat se o maličké dítě? Cožpak na to mám zdraví a nervy? Odpověď se sama nabízela. Budu muset.

Po pohřbu

Matky manželova dítěte jsem si všimla už na pohřbu. Stála až vzadu, u vchodu do síně, a plakala, slzy, jí stékaly zpod černých brýlí, si utírala kapesníkem. Hned po obřadu zmizela jako duch. Ale ne nadlouho. Asi týden poté zvonila na naši vilu.

Za ruku vedla chlapečka odhadem tříletého. Srdceryvně plakal. „To je tvoje druhá maminka,“ řekla mu. Schovával si obličej, otáčel se ke mně zády, nechtěl mě ani vidět. Pozvala jsem je dál.

Už jsem měla nakoupené hračky, naštěstí jej zaujala barevná stavebnice, přestal plakat. Seděly jsme s jeho matkou v obýváku nad čajem a mlčely. Dítě si stavělo věž na koberci u našich nohou. Nenapadlo mě, co v takové situaci říkat.

Nejkrásnější chvíle

„No tak to řekněte!“ zvolala. „Co mám říct?“ nechápala jsem. „Řekněte mi, že jsem ta nejhorší matka na světě, že mnou pohrdáte!“ křičela za současných vzlyků, až sebou dítě trhlo. „To by ničemu nepomohlo,“ odpověděla jsem. „Zachovejte raději klid,“ dodala jsem, protože jsem si všimla, že je těhotná.

„Smím sem zase brzy přijet? Chci ho vídat,“ zašeptala. „Přijeďte, kdykoli se vám to bude hodit,“ odvětila jsem. Objala mě, několikrát poděkovala a zmizela. Uklidnit plačícího chlapce trvalo delší dobu. V noci jsme spolu usínali v manželské posteli a četla jsem mu pohádku.

A když se mu únavou a zármutkem konečně zavírala víčka, v duchu jsem konstatovala, že to je nejspíš ta nejkrásnější chvíle v mém dosavadním životě plném kompromisů, trápení a zklamání. A že podobných krásných chvil mě čeká ještě mnoho.

Marie (69), západní Čechy

Související články
5 minut čtení
Kdysi jsem kamarádce řekla, že můj život je fádní. Jak moc bych si přála vzít ta slova zpátky. Jenže to už nešlo. Ta bolest se nedá popsat. I když rozumově chápete, jak obrovská tragédie to je, skutečný rozměr pochopíte až ve chvíli, kdy vás to potká. Já to bohužel vím. Přišla jsem o dítě. Nic nepomáhá. Snažíte se fungovat kvůli rodině, ale pak vás přemůže pláč, prázdno, neustálé otázky, proč p
5 minut čtení
Cítím se pořád jak svázaná. I po letech si v sobě nosím těžké břemeno vzpomínek, které mě svírají a brání mi volně dýchat. Ale chci to změnit! Pevně doufám, že se to povede. Dětství, které jsem prožila, bylo jako nekonečný maraton strachu a nejistoty. Můj otec býval v práci skoro pořád, ale když byl doma, jeho nálady byly nevyzpytatelné. Stačilo, abych se na něj jen podívala, na ten jeho výraz
2 minuty čtení
Můj rodný dům. Tak jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem nepřivolala ty děsné tragédie. Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Skvělé zázemí. Najednou tu není. Jako kdyby všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět. Bylo tam tak krásně Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já, brácha a ro
3 minuty čtení
Proč zrovna já? Nebyla jsem snad tak ošklivá, abych nenašla muže. Bohužel, když přišel ten pravý, osud mi ho brzy zase vzal. Vždy ve mně bylo něco jinak. Přitahovala jsem pozornost, aniž bych o to usilovala. Bohužel i tu negativní. Když jsem byla mladá, mužům jsem se líbila, to jsem vnímala. Jenže tehdy jsem s tím asi neuměla tak pracovat. Měla jsem pocit, že mám čas. Lidé se mi smáli Hla
5 minut čtení
Nedávno diagnostikovali mé milované sestře Marii rakovinu, a i když lékaři dělají, co mohou, vím, že čas, který nám zbývá, se už bohužel krátí. Když sedím u její postele v nemocnici, vracejí se mi vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožily. V těch chvílích mi tečou po tvářích slzy jako hrachy, i když vím, že bych teď měla být ta silná sestra... Byla jsem ta důležitá Marie je o pět let ml
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Mumlerova duchařská fotografie: Objevil se Lincolnův duch vedle jeho vdovy?
enigmaplus.cz
Mumlerova duchařská fotografie: Objevil se Lincolnův duch vedle jeho vdovy?
William Mumler se spiritistické fotografii začíná věnovat v roce 1862 poté, co se na jeho vlastním autoportrétu objeví dívka zdánlivě tvořená světlem. Zpočátku je to pro něj jen hobby, jak ale Spo
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Karla I. Portugalského zabili s tichým souhlasem premiéra
historyplus.cz
Karla I. Portugalského zabili s tichým souhlasem premiéra
Znechuceně zmačká anonymní dopis, který mu kdosi položil přímo k talíři v palácové jídelně. Karel I. Portugalský ví, že má spoustu politických nepřátel. Svojí povýšeností a okázalým nezájmem o lid si nedokáže získat spojence. A teď mu někdo přímo vyhrožuje smrtí! Portugalskému království rostou zahraniční dluhy, inflace stoupá, banky krachují. Krále Karla I. (1863–1908) čeká
Ochraňte svůj domov
nejsemsama.cz
Ochraňte svůj domov
Domov je místem, kde byste měla cítit klid a bezpečí. Je to prostor, kde odpočíváte a načerpáváte energii. Poradíme vám, jak si můžete očistit prostor, aby pak skutečně fungoval jako kouzelné místo plné harmonie. Váš domov může být vystaven negativním vlivům, které narušují jeho rovnováhu. Ochranné rituály jsou jednou z možností, jak vytvořit ochrannou bariéru kolem domova a zajistit, aby
Jak rozeznávat otisky prstů? U zrodu daktyloskopie nechybí česká stopa
epochaplus.cz
Jak rozeznávat otisky prstů? U zrodu daktyloskopie nechybí česká stopa
Daktyloskopie, věda o otiscích prstů, která dnes pomáhá odhalovat pachatele zločinů po celém světě, má kořeny hluboko v 19. století. Přestože lidé zanechávali otisky po tisíciletí, až systematické poznání a využití těchto jedinečných vzorů přetvořilo je v jeden z nejspolehlivějších identifikačních nástrojů kriminalistiky. A v tom příběhu se objevuje i české jméno, které položilo základy
Když se elegance potká s mechanikou z Glashütte
iluxus.cz
Když se elegance potká s mechanikou z Glashütte
Společenské hodinky mají být jako dobře střižený smoking. Neřvou. Neupozorňují na sebe. Jen tiše dávají najevo, že víte, co děláte. A přesně taková jsou na veletrhu Inhorgenta v německém Mnichově práv
Neuvěřitelné záběry z hlubin: Talířovka, legenda oceánu, se opět objevila
21stoleti.cz
Neuvěřitelné záběry z hlubin: Talířovka, legenda oceánu, se opět objevila
Cílem argentinské hlubokomořské expedice bylo mapování korálového útesu Bathelia candida a hledání prostředí bohatých na studené průsaky. Místo toho spatřili vědci tvora, který se lidem ukáže jen opra
Vztah na dálku už Bučkové nefunguje
nasehvezdy.cz
Vztah na dálku už Bučkové nefunguje
Přes dvanáct let vztahu na dálku zřejmě stačilo. Petra Bučková (47) a její přítel, iluzionista Thomas Huber (52), podle některých lidí dospěli do bodu, kdy se „láme chleba“. On žije v Rakousku a h
Sláva piešťanského bahna přesáhla hranice Evropy
epochanacestach.cz
Sláva piešťanského bahna přesáhla hranice Evropy
Lidé se sem jezdí léčit už celých 200 let. A mnoho z těch, kdo Piešťany okusili, se vrací. Nejenže prospějí svému zdraví, ale užijí si tu i bohatý společenský život. Když se řekne slovenské lázně, Piešťany bývají první volbou. Jejich věhlas je mezinárodní. A není divu. Město rozprostřené na březích řeky Váhu je proslulé termálními prameny a unikátním léčivým sirným
Brownies s čerstvými malinami
tisicereceptu.cz
Brownies s čerstvými malinami
Spojení vláčné čokolády a malin vás vynese do chuťového ráje. Ingredience 200 g másla 200 g kvalitní čokolády 125 g hladké mouky 180 g cukru krupice ½ prášku do pečiva 4 vajíčka 2 lžíce ho
Stane se, že člověk míní, ale pes mění
skutecnepribehy.cz
Stane se, že člověk míní, ale pes mění
Když jsme se rozloučili s Punťou, slíbili jsme si s manželem, že jiného pejska už mít raději nebudeme. Ale znáte to, sliby chyby. Náš pes s námi strávil skoro sedmnáct let, měl hezký a dlouhý psí život, ale i tak bylo loučení velice zlé a bolestné. S manželem jsme se pak zařekli, že už si nikdy v životě pejska nepořídíme, protože Punťu nám
„Bílý“ buk z Moravského krasu: Jak může strom žít 30 let bez fotosyntézy?
epochalnisvet.cz
„Bílý“ buk z Moravského krasu: Jak může strom žít 30 let bez fotosyntézy?
Český vědecký tým zaujal mimořádný buk albín z Moravského krasu. Metr vysoký strom postrádá chlorofyl a přestože nefotosyntetizuje, roste zhruba 30 let. Odborníci se zaměřili na zdroje, ze kterých strom získává cukry, aby přežil. Výsledky publikovali v časopise Tree Physiology.   Buk na Blanensku nemá jediný zelený list, přitom zelené barvivo v listech je nezbytné