Když jsme se rozloučili s Punťou, slíbili jsme si s manželem, že jiného pejska už mít raději nebudeme. Ale znáte to, sliby chyby.
Náš pes s námi strávil skoro sedmnáct let, měl hezký a dlouhý psí život, ale i tak bylo loučení velice zlé a bolestné.
S manželem jsme se pak zařekli, že už si nikdy v životě pejska nepořídíme, protože Punťu nám beztak nikdo nikdy nenahradí a tu bolest a beznaděj znovu nechceme zažít. Ale řeknu vám, život bez psa je tak trochu prázdný.
Byla jsem zvyklá, že od rána lítá po zahradě, plaší slepice a kočky, štěká na kolemjdoucí a vrčí na ty, které považuje za chuligány či potenciální zloděje. Byla s ním legrace.
Musím říct, že jsem se bez něj doma trošku bála, manžel je sem tam na cestách, náš domek je situován až na kraj obce u lesa, se psem se mi tam lépe žilo. Po večerech jsme se spolu, Punťa a já, koukali na televizi, a spolu jsme u ní také podřimovali. To všechno mi teď chybělo.
Šedivý den
No ale jednou jsme si slíbili, že práh naší domácnosti žádný chlupáč již nikdy nepřekročí, a tak bylo potřeba to respektovat. Ale copak člověk může tušit či předpokládat, co ho jednoho dne potká?
Když jsem zamykala čistírnu, už se smrákalo, byl takový ten šedivý zimní den, kdy se těšíte domů ke kamnům. V průjezdu před čistírnou se choulil pes, pouliční směs. Nebyl černý jako Punťa, byl zlatohnědý, asi tak stejně vysoký.
Zkrátka malý voříšek s huňatým ocáskem. „Čí jsi?“ oslovila jsem ho. „Kde máš páníčka?“ Nikde nikdo, jen ten chlupáč. Toužebně na mě hleděl čokoládovýma očima a cupital celou dobu za mnou. Až domů.
Náš práh překročil, nemohla jsem ho nechat venku, hustě sněžilo a teploměry klesaly až někam k minus deseti. Věděla jsem, že se bude manžel zlobit, a opravdu se zlobil. Ale vyhnat pejska, zpátky do mrazu bylo vyloučeno.
U kamen
Usoudili jsme, že se někomu zaběhl, a nazítří od rána usilovně hledali majitele. Psali jsme cedulky, že se našel pes, nechali to vyhlásit obecním rozhlasem, oznámili to na policii i na městském úřadě. Mezitím se voříšek u nás doma spokojeně zabydlel.
Nocoval v pohodlném křesílku u kamen, jedl z památeční misky po Punťovi, velikou zahradu si zamiloval a stejně jako Punťa proháněl cizí kočky i naše slepice.
Přistihla jsem se, že se modlím, aby se jeho majitel raději už nenašel, protože tahle pouliční směs si našla místo v mém srdci. I na televizi jsme se spolu večer koukali.
Pojmenovali jsme ho Míša a s manželem jsme si po několika týdnech bez mučení přiznali, že si ho necháme. S Míšou je náš život daleko radostnější. Přála bych vám vidět, jak jásá, když padá sníh. A to je letošní zimu naštěstí každou chvíli.
Jitka (62), Olomoucko
