Kdysi jsem kamarádce řekla, že můj život je fádní. Jak moc bych si přála vzít ta slova zpátky. Jenže to už nešlo.
Ta bolest se nedá popsat. I když rozumově chápete, jak obrovská tragédie to je, skutečný rozměr pochopíte až ve chvíli, kdy vás to potká. Já to bohužel vím. Přišla jsem o dítě. Nic nepomáhá.
Snažíte se fungovat kvůli rodině, ale pak vás přemůže pláč, prázdno, neustálé otázky, proč právě vy. Napadne vás, že byste šli za svým dítětem. Zároveň ale víte, že byste tím ublížili těm, kteří zůstali. Ty myšlenky proto na chvíli odezní.
Jenže pak už nemáte sílu pokračovat. Myšlenky na odchod se vracejí a jsou čím dál konkrétnější. Já si řekla, že si vezmu dost prášků a prostě usnu. Když jsem si uvědomila, že usínám, všechno ze mě spadlo. Najednou žádná bolest, žádné trápení.
Byl to zvláštní stav. Přemýšlela jsem, jestli se setkám s dcerou. V tu chvíli jsem ale uslyšela křik. Byl to můj zeť. Ptal se, co jsem udělala. Pak už si nic nepamatuji. Probrala jsem se až v nemocnici. Ty holé stěny přesně vystihovaly můj život, prázdný, bez obsahu.
Přišla rodinná tragédie
Zeť stál u mé postele, vyděšený a zlomený. Přišel o manželku, a i když jsem pro něj nebyla tím nejdůležitějším člověkem, byla to další rána pro rodinu. Vždy jsme si byli blízcí, hodně mi pomáhal, je to dobrý člověk. Po té tragédii jsme si byli ještě blíž.
Teprve tehdy mi došlo, co jsem vlastně udělala. Chtěla jsem odejít a nechat tu jeho a milovaná vnoučata. Neviděla bych je vyrůstat. Dnes mi to připadá strašně smutné, tehdy jsem jiné řešení neviděla.
Byli jsme silná rodina
Klárka byla to nejcennější, co jsme měli. Byla jediná, další dítě jsme s manželem mít nemohli. Tehdy mě ani nenapadlo, jak křehké je mít jen jedno dítě. Když se mu něco stane, zůstane po vymodleném dítěti obrovská prázdnota.
S manželem jsme Klárce chtěli dát všechno, hlavně lásku. Jindra je naštěstí skvělý muž, poznali se na vysoké škole. Brzy se vzali, a když mi zemřel manžel, vzali si mě k sobě domů. Byli jsme jedna domácnost. Oni, jejich dvě děti a já.
Přinášeli mi jen radost
Nikdy jsem neměla pocit, že bych mladým byla na obtíž. Žili jsme spolu hezky a přirozeně. Vnoučata ke mně chodila na dobroty, nikdo nás nekáral za naše malé dohody a tajnosti. Stala se ze mě babička na plný úvazek a byla jsem šťastná.
Konečně jsem měla velkou rodinu, po jaké jsme s manželem celý život toužili, ale tehdy se nám jí nedostalo. Drželi jsme při sobě. Jenže nic netrvá věčně. Proč to ale muselo skončit právě takovou tragédií? Bylo tehdy parné léto. To si pamatuji.
Několik dní po sobě bylo nesmírné dusno. Klárka se tehdy měla účastnit nějakého pracovního výjezdu. Odjela k večeru, aby byla druhý den ráno na nějakém semináři. Z toho horka se v noci přivalila velká bouře. Když se blýskalo, vůbec se mi to nelíbilo.
Jenže Klára už byla na cestě. Tehdy nebylo handsfree, abychom jí hned volali. Byli jsme doma. Děti šly spát, já jsem ale nemohla zabrat. Ta noc byla děsivá, proplakaná. Klára se neozývala, proto jí Jindra sám zavolal. Telefon zvedl někdo cizí. Zdravotník.
Od něj jsme se dozvěděli, že Klára skončila v hromadné havárii na dálnici a transportovali ji do nemocnice. Jeli jsme za ní oba dva, já i Jindra, děti pohlídala sousedka. Naštěstí ale spaly.
Když jsme přijeli do nemocnice, dceru operovali a my dlouhé hodiny čekali, až se Klára probere. Její stav byl ale kritický. Museli jsme jet domů, nepustili nás k ní. Až druhý den nás opět zavolali.
Klára tehdy na chvíli otevřela oči, snad se i usmála a řekla, že nás miluje. To bylo vše. Zase jsme odešli domů, ale s nadějí, že vše dobře dopadne. Druhý den už ale Klára nebyla.
Vaše maminka už není
Se zetěm jsme museli vyřešit spoustu věcí, mezi nimi i to, jak říct dětem, že maminka už není. Bylo to tak smutné, tehdy mne na chvíli přebolel stesk po dceři, když jsem viděla ty nevinné dušičky, jak pláčou. První dny po pohřbu byly hrozné.
Předtím jsme jednali nějak automaticky, vše směřovalo hlavně k zařízení obřadu, takže nebyl čas myslet na nic jiného. Ale pak? Když vše proběhlo, nastalo nesnesitelné prázdno.
Doma jsme zakopávali o Klárčiny věci, cítili jsme její vůni. Děti byly zmatené a smutné. Stýskalo se jim po mamince a chtěly, aby se brzy vrátila.
Jak žít dál bez dcery?
Po pár dnech jsme si s Jindrou sedli a řekli si, jak dál. Domluvili jsme se na chodu domácnosti, rozdělili jsme si práce, udělali si harmonogram, abychom přišli na jiné myšlenky. Jenže je jasné, že jsme nemohli žít jako klasická rodina.
Jezdit na výlety s dětmi a babkou, to pro ještě mladého chlapa není. Jindrovi bylo lehce přes čtyřicet. A tak si našel přítelkyni.
Jak to mohl udělat?
Nechápala jsem. Tehdy určitě ne. Přece nám to fungovalo dobře. Děti se už se situací relativně vyrovnaly. A zeť jim měl přivést macechu? Dostala jsem strach, že jim tím ublíží, samozřejmě jsem to brala jako zradu vůči Kláře. Jindra ale naléhal:
„Pochop, že musím žít dál.“ Nebyla jeho dcera, jediné dítě. Mně se žít nechtělo. Ale neměla jsem sílu oponovat. Však to byl jeho dům. Jindrova nová přítelkyně Kamila začala chodit k nám domů.
Zdálo se, že děti jsou s ní v pohodě a Jindra byl konečně zase šťastný. Ale já? Najednou jsem měla pocit, že jsem tam navíc. I proto jsem si řekla, že je čas odejít.
Zdena P. (68), Bruntál
